Mohl bych tu ukazat celou vec v pravem svetle na papiru pomoci nakresu a vypoctu a vedel bych, ze v tolik a v tolik hodin vstupuje Slunce za Mesic a Zeme ukrajuje kus jeho kuzeloviteho stinu, ktery pak diky pohybu Mesice po sve draze a pohybu zemske osy tahne cerny pruh pres zemekouli, coz se na ruznych mistech v ruznou dobu jevi tak, ze cerny kotouc se posouva na Slunce, odnima z nej stale vic a vic, az zustava jen uzky srpek a konecne take ten zmizi -- na zemi se bude vic a vic stmivat, pak se znovu objevi slunecni srpek a roste a svetla pribyva az do uplneho rozedneni -- to vse jsem predem vedel, a sice tak dobre, ze jsem se domnival, ze mohu predem uplne zatmeni Slunce tak verne popsat, jako bych je byl prave videl. Nyni se ale skutecne prihodilo, ze jsem stal vysoko nad celym mestem na vezi a jev vlastnima ocima pozoroval, tu se dely arci veci, na ktere jsem ani bdici ani snici nepomyslel a na ktere nikdo, kdo nevidel zazrak, nemysli.
Nikdy v celem svem zivote jsem nebyl tak vzrusen hruzou a vznesenosti, jako v techto dvou minutach -- nebylo to jinak, nez ze Buh najednou zretelne promluvil a ja jsem mu porozumel. Sestoupil jsem s veze, podobne jako pred tisici a tisici roky Mojzis s horici hory, se zmatenym a omracenym srdcem. Pro tisic oci, ktere soucasne hledely v onen okamzik k nebi a pro tisic srdci, ktera soucasne tloukla, se chci pokusit v techto radcich zachytit onen obraz a pocit, pokud je toho slabe lidske pero vubec schopno. Stanul jsem v pet hodin rano ve meste na vezi domu cislo 495, odkud lze prehlednout nejen cele mesto, ale i krajinu az ke vzdalenemu obzoru, na nemz jako hebke vzdusne obrazy drimaly uherske kopce. Slunce prave vychazelo a privetive se lesklo na zamzenych dunajskych luzich, zrcadlilo se na vode i na rozlicnych siluetach mesta, obzvlast na chramu sv. Stepana, ktery docela blizko nas cnel z mesta vzhuru do vyse jako tmava klidna hora z oblazku.
Se zvlastnim pocitem hledel clovek na Slunce -- prave tady se za par minut melo udat neco tak podivuhodneho. V dali, kde tece reka, lezel tlusty dlouze se tahnouci pas mlhy, take na jihovychodnim obzoru se plazila mlha a mracna, kterych jsme se velmi obavali, a cele casti mesta tonuly v oparu. Na miste Slunce byly jen docela slabe zavoje a temi take prosvitaly velke modre ostrovy.
Pristroje byly pripraveny, slunecni skla pohotove po ruce, ale cas jeste nenadesel. Dole zacinal hrmot vozu, chvat a shon -- nahore se shromazdili pozorovatele: nase stanoviste se plnilo, ze stresnich oken okolnich domu vykukovaly hlavy, na hrebenech strech staly postavy, vsichni hledice na stejne misto oblohy, ba dokonce na nejzazsi spicce stepanske veze, na posledni plosine stavby se cernala stojici skupina, jako chuchvalec lesniho porostu na skale; a kolik tisic oci asi v tomto okamziku pozorovalo z okolnich hor Slunce, to Slunce, ktere po tisicileti dava pozehnani bez jedineho diku. Dnes je cilem milionu oci -- ale porad jeste, kdyz jsme se podivali pres tmava skla, vznaselo se jako cervena nebo zelena koule s krasnym obrysem.
Konecne, v predpovedene minute -- takrka jako od neviditelneho andela -- prijalo Slunce hebky polibek smrti. Tenky prouzek jeho svetla couvl pred dechem tohoto polibku, druhy okraj se v dalekohledu lehce a zlate vlnil -- "zacina to", volali nyni take ti, kteri jen tmavymi skly Slunce pozorovali -- "zacina to" -- a s napetim nyni vsichni sledovali pokracovani. Prvni zvlastni, cizi pocit nyni obestiral srdce -- daleko ve vzdalenosti tisicu a milionu mil, kam clovek nikdy nepronikl, na telesech, jejichz podstatu clovek nikdy nepoznal, se nyni najednou prihodilo neco v te dane vterine, pro niz to clovek na Zemi uz velmi davno predpovedel. Zvlastni bylo, ze tato hroziva, znetvorena, tmava postupujici vec, ktera Slunce pomalu pohlcovala, mela byt nasim Mesicem, tim peknym, hebkym Mesicem, ktery jinak noci tak stribrite ozaruje: ale prece to byl on, a to, co se nam na nem v dalekohledu jevilo jen jako ovaly s nerovnostmi, byly straslive hory tycici se do vyse.
Konecne byly ucinky take na Zemi viditelne, a to tim vic, cim uzsi byl zhnouci srpek na nebi: reka se uz netrpytila, byl to jen sedy pas, mdle stiny lezely kolem dokola, vlastovky byly neklidne, pekny, hebky jas oblohy pohasl, studeny vitr se zvedal a stoupal proti nam, nad luhy ustrnulo nepopsatelne, zvlastni olovnate tezke svetlo, nad lesy zmizela s hrou svetla i pohyblivost, byl tu klid, ale ne klid spanku, nybrz mdloby. Bledost se rozlila po cele krajine -- stiny nasich postav si lehaly na zdivo prazdne a bezobsazne, obliceje zpopelavely -- zdrcujici bylo toto pozvolne umirani uprostred svezesti rana, ktera tu panovala jeste pred nekolika minutami.
Predstavovali jsme si toto stmivani podobne, jako kdyz nastava vecer, pouze bez vecernich cervanku: netusili jsme ale, jak strasidelny muze soumrak bez cervanku byt, a krome toho, toto stmivani bylo docela jine, bylo to tizive, nezvykle odcizeni se prirody: na jihovychode lezela cizi zlutoruda temnota a hory i sam Belveder se v ni ztracely -- jen jako bezobsazna hra stinu klesalo mesto k nasim noham stale vic -- napeti stoupalo na nejvyssi miru -- jeste jedenkrat, naposled, jsem pohledl dalekohledem: jen na ostri noze uzky, stal v temnote zhnouci srpek pripraven kazdym okamzikem k vyhasnuti, a jak jsem pozvedl oci, uvidel jsem, ze prave vsichni ostatni skla odlozili -- uz je totiz nepotrebovali -- a prostyma ocima na nebe hledeli. Jako posledni jiskra zhasinajiciho knotu rozplynula se prave i posledni jiskra slunecni -- byl to skutecne smutny pohled -- jeden kotouc nyni zakryval druhy -- a tento okamzik to vlastne byl, ktery drtil lidska srdce. Zcela uprimne pusobilo jednohlasne "ach" ze vsech ust, a pak hrobove ticho, to byl ten okamzik, kdy Buh hovoril a lide naslouchali.
Jestlize nas predtim tizilo a nicilo pozvolne vyhasinani a ztraceni se prirody a jestlize jsme o nem uvazovali jen jako o postupnem mizeni v jakousi smrt, tak jsme nyni byli vydeseni a vyburcovani straslivou silou a mohutnosti pohybu, jenz ted prochazel celou oblohou. Mraky na obzoru, kterych jsme se predtim obavali, dodaly teprve nyni ukazu tu pravou hruzu -- vyvstaly jako obri, z jejichz temen se rinula strasliva cerven, klenuly se v hluboke, studene, tezke modri a tlacily na mlhave hradby u obzoru, ktere se tam uz dlouho vlnily. Drive byly bezbarve, nyni desily a pretekaly straslivou zari, barvy, ktere oci nikdy nevidely, se potulovaly oblohou. Mesic stal uprostred Slunce, ale ne uz jako cerny kotouc, nybrz takrka zpola prusvitny, nadychnuty slabym ocelovym trpytem, kolem neho nebyl okraj Slunce, ale nadherny krasny zarici kruh, namodraly, nacervenaly, v paprscich se rozbihajici, jakoby nahore stojici Slunce vylevalo takovou zaplavu svetla dolu na Mesic, az se kolem nej rozstrikovala -- to nejkouzelnejsi, co jsem ze svetelnych jevu kdy videl!
Daleko nad Moravskym polem lezela dlouha svetelna pyramida, hrozive zluta, plapolajici v barve siry a vroubena neprirozenou modri: byla to mimo stin lezici osvetlena atmosfera, ale nikdy nesvitilo svetlo tak neskutecne a tak strasidelne.
Jestlize nas drive vydesila jednotvarnost, tak nyni jsme byli zdrceni silou a zari -- nase vlastni postavy vypadaly v tom vsem jako cerne prazdne prizraky. Fantom svatostepanskeho chramu visel ve vzduchu, zbytek mesta byl jen stinem; veskery ruch ustrnul, na moste se nic nehybalo, nebot vsechny povozy i jezdci na koni stali a vsechny oci hledely na oblohu -- nikdy nezapomenu tyto dve minuty. Byla to mdloba obrovskeho telesa, nasi Zeme. Jak svata, jak nepochopitelna a jak strasidelna je tato vec, to svetlo, ktere nas neustale zaplavuje, ktere bezduse uzivame a ktere s nasi zemekouli s takovym pocitem hruzy otrasa, kdyz se vzdali, kdyz se jen nakratko ztrati.
Vzduch se citelne ochladil, saty a pristroje zvlhly rosou, zvirata se polekala. Nejstrasnejsi boure je jen povykujici vetes proti tomuto mrtvemu, mlcicimu majestatu -- vcitil jsem se do basne lorda Byrona: "Zatmeni", kde lide zapalili domy a lesy, jen aby videli svetlo. Ve zjeveni techto dvou minut byla ale takova povznesenost, chtel bych rici Bozi blizkost, ze srdci bylo tak, jako by tu on nekde stal. Byron byl moc maly -- to vytanula najednou v me mysli slova pri smrti Krista: "Slunce se zatmelo, Zeme se otrasla, mrtvi vstali z hrobu a opona chramu se roztrhla odshora az dolu." Byl take viditelny ucinek na vsechna lidska srdce. Po prvnim onemeni hruzou se ozvaly neartikulovane zvuky obdivu a uzasu: jeden zvedal ruce do vyse, jiny jimi tise lomil, nekteri si je dojetim tiskli -- jedna zena zacala nahle plakat, jina v dome vedle nas omdlela, a jeden muz, vazny, silny muz, mne pozdeji rekl, ze mu vyhrkly slzy. Vzdy jsem stare popisy slunecniho zatmeni povazoval za prehnane, tak jako snad pozdeji tento bude povazovan za prehnany, ale vsechny, tak jako tento, jsou daleko za skutecnosti. Mohou jen licit celou udalost, ale spatne, pocity jeste hure, ale vubec nemohou vylicit nevyslovne tragickou hudbu barev a svetel, ktera se rozprostirala celou oblohou -- Rekviem, Dies irae, ktere nase srdce trha: "Boze, jak velka a nadherna jsou tvoje dila, jsme prach pred tebou, nebot ty nas pouhym odvanutim svetla muzes znicit a nas svet, to duverne obydli, promenit v uplne cizi prostor, v nemz ustrneme v prizraky!" Ale tak jako vsechno ma svou pravou miru, mel ji i tento jev -- trval nastesti velmi kratce. Prave kdyz lide zacali sve pocity vyjadrovat slovy, kdyz se zacali uvolnovat, prave kdyz vykrikovali: "Jak nadherne, jak strasidelne!" -- prave v tomto okamziku to pominulo: najednou zmizel onen svet a zdejsi byl opet tu, jedna jedina svetelna kapka vytryskla na hornim okraji jako belavy kov, a my jsme zase meli nas svet -- prodiral se dopredu, tato kapka jakoby rikala, ze Slunce bylo samo rado, ze to prekonalo, jeden paprsek vystrelil hned prostorem, druhy se dral za nim -- ale jeste drive, nez kdo mohl zvolat "ach!" pri prvnim zablesku prvniho atomu, byl ztracen svet prizraku a nas svet byl opet tu: olovnaty prisvit, ktery nas tak pred setmenim sklicoval, byl nam nyni osvezenim, posilou, pritelem a znamym; veci opet vrhaly stiny, voda se leskla, stromy byly zase zelene, videli jsme si do oci -- vitezne prichazel paprsek za paprskem. Jak uzky, jak nepatrne uzky jeste byl svitici prouzek -- a presto se zdalo, jako by nam byl darovan ocean svetla. Kdo to neprozil, sotva uveri, jake radostne, jake vitezne ulehceni do srdci prislo, potrasali jsme si rukama, rikali jsme, ze bychom chteli po cely zivot vzpominat na to, ze jsme to spolecne videli -- bylo slyset jednotlive hlasy, jak lide ze strech a pres ulici na sebe volali, provoz a hluk opet zacinal. I zvirata to pocitila, kone rehtali, vrabci na strechach zacali radostne povykovat, tak pronikave a blaznive, jak to obvykle delaji, kdyz jsou velmi rozruseni, a vlastovky bleskove krouzily nahoru a dolu.
Narustani svetla uz nemelo dalsi ucinky, temer nikdo nevyckal az do konce, pristroje byly odsroubovany, sestoupili jsme dolu, a na vsech ulicich a cestach bylo videt domu se vracejici skupiny zabrane do vzrusenych rozhovoru.
A drive nez opadly vlny obdivu a zboznovani, drive nez se mohl clovek s prateli a znamymi vypovidat, jak na tomto miste, jak na onom, jak zde, jak jinde se ukaz jevil, stal zase krasny, spanily, hrejici a trpytivy kotouc v prijemnem ovzdusi a den pokracoval dal: -- kdo ale muze rici, jak dlouho se jeste dmulo srdce lidi, nez se take zase dostalo do sveho pravidelneho rytmu? Boze dej, aby dojem dlouho pusobil, takove krase se stolety lidsky zivot nevyrovna!
Vim, ze jsem nikdy, ani hudbou, ani versi, ani nejakym jinym fenomenem nebo umenim nebyl tak uchvacen a rozrusen -- arci jsem se od detskych let mnoho, chtel bych rici temer vyhradne, stykal s prirodou a moje srdce bylo jeji reci privykle a ja tuto rec miluji -- snad vic, nez je dobre. Ale myslim, ze nemuze existovat srdce, ve kterem tento jev nezanechal nesmazatelny dojem.
Vy, kteri to v mire nejvyssi znovu procitite, budte shovivavi k temto chudym slovum, jez se to pokusila vylicit a tak daleko zaostala za skutecnosti. Kdybych byl Beethoven, rekl bych to hudbou -- myslim,ze tak bych to umel lepe.