Ráno je paní vzbudila, přinesla něco k snídani a potom zase ty obálky, známky a dopisy.

Řekla jim: "Dnes je práce trochu víc, ale vy to jistě rychle zvládnete. Já teď musím zanést na poštu dopisy, co jsme připravili včera. Než se vrátím, určitě toho stihnete hodně udělat."

Paní odešla a děti seděly a smutně koukaly před sebe. "To je hrozné, nemůžeme ven, pořád jsme tu přilepený, to se nedá vydržet," bručel Jeníček.

"Než tu jen tak sedět, pojď udělat trochu těch obálek, ať se tu tak nenudíme," řekla Mařenka. A tak se děti pustily do práce. Jeníček lepil známky a Mařenka dávala do obálek nějaké papíry. Přitom se občas podívala co je na nich napsáno.

Po chvíli Mařenka řekla: "Jeníčku, tady čtu: podle poloh planet určím vše, co vás čeká. Co jsou to ty planety, to je totéž co hvězdy?"

Jeníček řekl: "To ne, planety jsou něco jiného než hvězdy. Jsou menší než většina hvězd a obíhají kolem Slunce. Planety jsou mnohem blíž než hvězdy a nejsou tak žhavé. Samy nesvítí, pouze jsou osvětlené od Slunce, vlastně jen sluneční světlo odrážejí. Zeměkoule, na které žijeme je jedna z těch planet. Podívej, můžeme si to sestavit třeba ze žvejkaček.

Tahle žvejka bude Slunce, tady obíhají kolem Slunce planety, tady to bude třeba Venuše a tahle Země a tady Mars. Protože jsou planety o hodně blíž než hvězdy, můžeme si u nich dobře všimnout jejich pohybu. Během jedné noci to sice ještě vidět není, ale kdybychom se podívali na oblohu za několik dní, všimli bychom si, že už o trochu změnily své místo na nebi. A třeba za rok, to už budou ty planety úplně jinde.

Třeba Venuše. Teď je vidět zrovna ráno, před východem Slunce. Jasně září na ranní obloze a říká se jí Jitřenka. Těmi žvýkačkami bychom to znázornili nějak takto. Venuše je ze Země vidět na téhle straně vedle Slunce. Za několik měsíců se však poloha Venuše změní asi takto. Bude ze Země vidět na druhé straně od Slunce. Neuvidíme ji už ráno, ale večer. Venuše bude po západu Slunce krásně svítit na nebi a bude se jí říkat Večernice."

"Takže Večernice a Jitřenka je ta samá planeta?" zeptala se Mařenka.

"Ano," řekl Jeníček, "je to vždycky planeta Venuše, ale je vidět na jiném místě na nebi."

"Podobně mění místo na obloze všechny planety, protože všechny obíhají okolo Slunce. Tady obíhá ta Venuše, tady Země a tady obíhá kolem Slunce Mars," ukazoval Jeníček na obrázku sestaveném ze žvýkaček.

Mařenka se zeptala: "Jak to, že je teď Venuše blízko Marsu?"

"No to bude asi nějak takhle," řekl Jeníček a začal posunovat žvýkačky, které znázorňovaly Mars a Venuši. "Ve skutečnosti jsou Mars a Venuše stále hodně daleko od sebe, ale při svém oběhu okolo Slunce se dostaly do takové polohy, že je při pohledu ze Země vidíme v jednom směru a zdá se nám, že jsou blízko."

Mařenka na to řekla: "No ano, všechno to tak jen vypadá při pohledu ze Země, ale ve skutečnosti to tak není. Proč by mělo naše osudy ovlivňovat pouze to, že ty planety se zrovna teď zdají být blízko? A proč vůbec ta paní říká, že Mars je tvoje planeta a Venuše moje? Co mají ty dvě planety společného s náma dvěma?"

"No, já vlastně nevím," řekl na to Jeníček, "Venuše je celá zahalená hustými mraky.

V dalekohledu vypadá jako malý měsíček, protože ji Slunce osvětluje ze strany a my vidíme jen to, co je osvětlené od Slunce. Na povrchu Venuše je strašné horko, všechno tam hned shoří, vůbec nic tam nemůže žít. Mars je dál od Slunce, tam je spíš zima. Má červenou barvu, protože je tam takový načervenalý písek.

Kosmické rakety, které tam letěly, zjistily, že je tam jen pustá poušť, a taky tam nic neroste a nežije. Ale s náma dvěma ty planety asi nemají nic společného. To si jen dříve lidé vymýšleli, že Venuše je jako holka a Mars kluk. Ale to jsou zas jen vymyšlené věci, se skutečností to nemá nic společného. Teď už tomu začímám rozumět. Hvězdy a planety zkoumá věda, té se říká astronomie. Ale že polohy planet mají ukazovat, co se lidem stane, tím se zabývá astrologie, to jsou ty horoskopy. Ale to není věda, jsou to vlastně jen výmysly. Asi ta paní na počítači správně vypočetla polohu planet, ale když říká, že to má něco znamenat pro náši budoucnost, nemá pravdu, ona lže."

"A nebo se mýlí," zvolala Mařenka, "ale to je jedno, hlavní je, že Mars a Venuše v souhvězdí Panny pro nás nic neznamenají, nemusíme tu zůstat."

"Ty, Mařenko podívej," zvolal náhle Jeníček, "já mám pocit, že ta žvejkačka, kterou jsem přilepen, mě už drží jen málo."

"No ano," řekla Mařenka, "mě to také už tak moc nedrží." A opravdu to tak bylo, kouzelná žvýkačka, kterou byli děti přilepeny, začala povolovat.

"Mařenko, já už vím jak to je. Ta žvejkačka nás přestává pevně držet, protože jsme pochopili, že ty horoskopy a ty všechny řeči té paní nejsou pravda. Astrologie je něco jako čarování. A ta paní je vlastně čarodějnice. I když na to nevypadá, je to ježibaba, stejně jako v té pohádce o perníkové chaloupce."

"Týjo," na to Mařenka, "bude to asi tak. Je to ježibaba."

Děti to správně pochopily. Ta paní byla skutečně čarodějnice nebo ježibaba, i když vypadala trochu jinak, než si takové bytosti představujeme.