Už je to dávno a dávno, co se vyprávěly pohádky o temných lesích, kde jste mohli nalézt perníkovou chaloupku, ve které bydlela strašná ježibaba. Dnes už je jiná doba. Temných hlubokých lesů už je méně, a perníkové chaloupky už dávno vyšly z módy. A ježibaby, ty dnes mohou vypadat úplně jinak, než jak je známe z těch starých pohádek. Povíme si proto jednu úplně novou pohádku. Povíme si pohádku o jednom tajemném velikém lese. Je to les plný krásných stromů, se spoustou hub, malin borůvek i jahod.

Dozvíme se, co zajímavého v tomto lese objevily dvě děti a povíme si, co hrůzostrašného zde prožily. Ten veliký tajemný les je možná někde daleko, ale možná je i někde docela blízko. Tak dávejte dobrý pozor, abyste věděli, co dělat, kdybyste náhodou do toho lesa někdy zabloudili.

Na kraji toho velikého lesa je malý domek.

V tom domku bydleli Jeníček a Mařenka. Chodili často do lesa na houby, na borůvky i na jahody. Nikdy však nešli moc daleko, vždycky chodili jen kousek od chaloupky, do míst, která dobře znali.

Jednou Jeníček povídá Mařence: "Už mě nebaví chodit pořád na stejná místa. Pojď, půjdeme někam hlouběji do lesů."

Mařenka se ale trochu bála: "Ale Jeníčku, to bychom mohli zabloudit."

"Neboj," povídá Jeníček, "dobře víš, že trochu rozumím astronomii, ve dne dokážu najít správný směr podle Slunce, a ani v noci bychom nezabloudili, najdu správný směr podle hvězd."

Jeníček skutečně astronomii trochu rozuměl, rád si četl různé knížky o hvězdách a o vesmíru, rád se na hvězdy díval. Také někdy zašel na hvězdárnu a díval se na hvězdy a planety dalekohledem.

To vše Mařenka věděla, a proto řekla: "Když tedy myslíš, že nezabloudíš a vždy najdeš cestu zpátky, tak se můžeme zkusit podívat někam dál."

A tak se Jeníček a Mařenka vydali přímo do středu tajemných hlubokých lesů.

Bylo to tam krásné, hebounký mech, kapradí a spousty borůvek a jahod. Děti šly stále dál a dál a úplně zapomněly na čas. Sluníčko se pomalu sklánělo k západu, blížil se večer. A děti stále šly do hlubších a hlubších lesů. Źasly nad ohromnými stromy, trhaly maliny, jahody a borůvky a moc se jim tam všechno líbilo.

Najednou si všimly, že se už začíná stmívat. Chtěly se hned vrátit, ale Jeníček najednou nevěděl kudy. Pro samé borůvky a jahody se zapomněl dívat, odkud svítí Slunce, a sledovat směr.

"To je hrůza, zabloudili jsme," začala naříkat Mařenka, "co budeme dělat? Měli bychom se pomodlit."

"Počkej, musím vymyslet kudy dál," řekl Jeníček, "tak jestli jsme šli pořád na jih, pak budeme muset jít tímto směrem, ale možná jsme zatočili na západ, a potom bychom měli jít spíš tudy."

A tak děti šly stále dál a tma byla stále větší a větší. Děti se začínaly bát. Někde blízko zahoukala sova. Mezi stromy zašustilo nějaké noční zvíře.

"Já se bojím," šeptala Mařenka. "Neboj," utěšoval ji Jeníček, "třeba už brzo bude konec lesa." Ale konec lesa stále nikde. I Jeníček se už sám dost bál.