³⁰ R. mi dal za úkol pročíst z Československých trestních zákonů z roku 1946 retribuční dekret (II. 50-16/1945) a zdůrazňoval, abych si uvědomila, jak tento dekret byl děsnou parodií na justici – a stejně tak malý dekret, podle kterého mohl být trestán ten, kdo se sice neprovinil proti retribučnímu dekretu, ale lze o něm říci, že se nechoval jako řádný Čech a Slovák. – Mezi „retribučáky“ bylo několik skupin: Němci, Češi-kolaboranti, Slováci a Maďaři. S říšskými Němci se dalo vyjít docela dobře, se Slováky také – pokud se jim nesáhlo na Tisa, podobně s Maďary; nejhorší byli kolaboranti, kteří dokázali sloužit každému režimu. Všichni „retribučáci“ byli naplněni hořkostí – a to pochopitelnou –: byli odsouzeni za něco, co v době spáchání činu nebylo trestné. Stará trestně právní zásada říkala: Nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege – a tato zásada byla hrubě porušena. Mnozí z nich dávali najevo velitelství, že oni nikdy nebojovali proti TOMUTO režimu, nýbrž proti minulému. Proto bylo v jejich řadách nemálo udavačů a táborových kolaborantů. Výborně se chovala protektorátní vláda a kdo se choval vzorně, byl Jiří Stříbrný (vězněn na Mírově a v Leopoldově, kde zemřel v roce 1956). Roku 1948 při nástupu prezidenta Gottwalda byla udělena amnestie do 1 roku (tj. vztahovala se na trestné činy nepřevyšující 1 rok a u vyšších trestů se jeden rok promíjel). Kdo chtěl, mohl podat žádost o amnestii. Retribuční podávali žádost masově. Stříbrný prý prohlásil: „Jirka Stříbrný se nikdy nikoho o nic neprosil.“ Stejně tak během celé války se nedopustil kolaborace. Redaktor Michal Mareš, který se s ním spřátelil (Gottwald si skutečně zasloužil titul „prezident sjednotitel“), vyprávěl, že Stříbrného ve válce několikrát vyzývali, aby přednesl projev proti Benešovi – vždy odmítl; Frank mu nabízel úřad státního prezidenta místo nemocného Háchy, opět odmítl...

K Michalovi Marešovi: ten byl jedním ze zakládajících členů KSČ. Měl manželku židovku, a ta zahynula v koncentračním táboře. Po revoluci byl spoluredaktorem Dneška; káral v něm zlořády té doby (např. uveřejnil článek Františka Halase st. kritizující dekret, který prohlašoval za právní jednání i jednání jinak trestné, pokud směřovalo k potrestání zrádců a kolaborantů a bylo spácháno do 28. října 1948. Otec básníka Halase nazval tento dekret velmi výstižně: „zákon na ochranu bídných vrahů“). Michal Mareš byl vyloučen z KSČ asi v roce 1946. Krátce po Únoru byl zatčen, a protože proti němu nic neměli, byl odsouzen za spolupráci s Němci podle retribučního dekretu; ukrýval prý za války jakéhosi Němce, který utekl z vojny (!). Dostal 8 let a odseděl je celé... Pod paragrafy retribučního zákona se spáchalo mnoho bezpráví. Např. Emil Horný byl členem Požárního sboru hl. m. Prahy. 18. června 1942 dostal rozkaz poslat posádku do Resslovy ulice ke kostelu sv. Karla Boromejského. Nevěděl proč, přirozeně předpokládal, že tam hoří. Hasičů této posádky bylo použito k vytopení parašutistů. Soud uznal, že obžalovanému nelze dokázat, že věděl, k jakému účelu tam hasiče posílá, a odsoudil Emila Horného pouze k doživotnímu žaláři (E. H. si odseděl 10 let, možná i více). Ilustrativní je i případ jistého Kučeříka. Měl vilu, kterou mu zabrali po příchodu Němci. Kučeříkova manželka prý bez manželova vědomí napsala dopis Emanuelu Moravcovi, ve kterém ho prosila, aby se přimluvil o navrácení vily, a zakončila tím, že Em. Moravcovi přeje „stálé zdraví a Vůdci zdar“. Soud kvalifikoval čin jako propagaci fašismu a odsoudil Kučeříkovou k 7 letům a Kučeříka k 5 letům.

„Kdysi ses mě ptala, zda nemám pocit viny, že tím, že jsem neopustil republiku a pracuji v tomto zřízení, podporuji vlastně tento režim. Nemám. Protože jsem komunisty nikdy nevolil a dělal jsem, co bylo v mých silách, abych odvrátil nesvobodu. Ale mám pocit viny, že jsem se po čtyřicátém pátém roce nepostavil proti retribučnímu zákonu.“