---

 

---

 

9. června 1948 byl jednadvacetiletý student právnické fakulty odveden do Bartolomějské ulice číslo 4. Tímto dnem on i jeho rodina vstoupili do vznikajícího společenství „vyřazených“.

Odstup třiceti let, představa rychle utíkajícího života a strach, že se nikdy nedozvím, mi dodaly odvahy a žádala jsem – po tolika letech poprvé energicky –, aby vyprávěl.

A tak téměř půldruhého roku jsme byly s mámou jedinými Radimovými posluchači. Nebylo to lehké vzpomínání: často odcházel vyčerpaný; často se uchyloval k vybavování zdánlivě bezvýznamných a kuriózních příhod, které kdysi pomáhaly přežít bez úhony – a nyní dovzpomínat; často vůbec odmítl vyprávět. Navíc otázky, pro mámu i pro mne nejpalčivější, nikdy úplně nezodpověděl. Jakmile jsem ho nemilosrdně začala tlačit k přímým osobním zkušenostem, uhýbal svým mírným, ale nezlomitelným způsobem. S jistými obtížemi byl schopen hovořit obecně o nátlaku a surovostech, ale živý popis alespoň jednoho vlastního výslechu nám nikdy neposkytl. Únosnost hlasitého vzpomínání má zřejmě své specifické meze. Bojovala jsem pak s pocitem viny a skoro si přála nepokračovat; zvažovala jsem, zda mám právo narušovat Radimovo usmíření. Byla jsem si však vědoma toho, že vzpomínat nahlas může být pro někoho zbraní a pro někoho povinností.

Každé vzpomínky jsou torzem – a tyto zvlášť. Domnívala jsem se však, že díky šťastnému spojení Radimovy neuvěřitelné paměti a jeho neobyčejného smyslu pro čistou pravdu by mohl vzniknout jakýsi dodatečný „fotografický záznam“ oněch – pro druhé – vzdálených let. I neúplná sbírka vybledlých fotografií může mnohé osvětlit Radimovým nebo mým dětem...

V Praze 1979

---

I.

 

BYL ZAČÁTEK ČERVNA 1948. Radim se vrátil z fakulty domů na oběd. Těsně předtím, než zasedl ke stolu, se ozval zvonek. Za dveřmi stál neznámý muž: představil se jako Fiala od Státní bezpečnosti a oznámil Radimovi, že potřebují nějakou informaci o nějakém známém. „Vrátíš se domů na oběd nebo půjdeš pak rovnou na fakultu?“ ptala se máma. „Dejte to do trouby, za chvíli je doma!“ pravil muž od StB.

U Palackého mostu nastoupili do tramvaje; Fiala se chvíli šacoval a pak požádal Radima, aby zaplatil lístek na elektriku za oba. (Nutno poznamenat, že na Čtyřce dluh – tehdy 3 Kčs – vrátil.)

V Bartolomějské byl Radim odveden do místnosti, kde zřejmě již probíhal výslech: u stolu seděl tajný a proti němu Radimův známý ze Sokola.

Bez jakéhokoliv úvodu a formalit byl ihned směrován dotaz na Radima: „Vy jste rozdával letáky?“

Známý ze Sokola: „Je to venku, Radime, nedá se nic dělat!“

Tajný se pak již zaměřil jen na Radima: dotazoval se nejdříve, kde Radim letáky získal. Dostal obvyklou odpověď, které už tehdy nikdo na Bezpečnosti nevěřil: letáky byly ve schránce na dopisy, přišly poštou.

Otázka: „Znáte Pelce?“

Pravdivá odpověď: „Ne.“

Otázka: „Znáte Janků?“

Odpověď: „Ano.“ Radim věděl, že Zdeněk Janků je již zavřený; pochopil, že se tedy bude jednat o spojení na tohoto přítele, u kterého ještě s jedním kamarádem letáky rozmnožovali.

Další otázka se již dala předpokládat; byla cílena na cyklostyl, který se podařilo včas z bytu Zdeňka Janků odstranit. Aby Radim získal čas a snad i nové informace, odpověděl, že se domnívá, že cyklostyl je u Zdeňka Janků zastlaný v gauči.

Ihned se proto odjelo autem do bytu Zdeňka Janků. Při bezvýsledné prohlídce byla přítomna dvacetiletá Zdeňkova manželka. Na neurvalé dotazy tajných náhle odpověděla: „Proč se ptáte, všechno víte, vždyť tenhle dům je od manželova pohřbu trvale hlídaný!“

Po návratu na Čtyřku konfrontovali Radima s Milanem Jiroutem¹ , který se jako třetí podílel na výrobě letáků. Otřesenému Radimovi se přece jen nějakým způsobem podařilo Milana informovat o tom, že Zdeněk již nežije² .

Po osobní prohlídce, odebrání kravaty a tkaniček z bot odvedli Radima na celu č. 15.

V té době bylo v Bartolomějské ulici přízemí a první patro vyhrazeno pro „vandráky“; cely 1–10 byly bez kavalců, s pryčnami bez dek. Vyšší patra – cely od č. 11 – byly komfortnější: s kavalci.

Nastala řada v podstatě nesmyslných výslechů. Vzhledem ke smrti Zdeňka věděli Milan s Radimem, že mohou naprosto všechno zatloukat. Estébáci se tehdy chovali celkem slušně, vyšetřované pouze zastrašovali (že podají hlášení na fakultu, konec studia apod.)³ .

Obsah jednoho výslechu je nakonec typický pro všechny:

(Den před zatčením – 8. 6. – Radim kolokvoval z občanského práva u prof. Krčmáře. Pan profesor občas nezkoušel na fakultě a Radim tedy dostal od kvestora cedulku s Krčmářovým jménem a adresou. Odešel udělat zkoušku k němu do bytu. – O den později při osobní prohlídce v Bartolomějské ulici č. 4 našli u Radima kvestorovu cedulku.)

„Kdo je to Spect. Krčmář?“ ptal se fízl při výslechu.

„To je můj profesor, u kterého jsem dělal zkoušku.“

„Tak jedem pro něj!“ vymrštil se fízl.

Radim začal vysvětlovat, že ho osobně nezná – neakceptovali –, že je to vážený univerzitní profesor – neakceptovali –, že nedávno vstoupil do KSČ – až teď si dali říct a neochotně od svého úmyslu upustili.⁴

Po pěti dnech převezli Radima a Milana Jirouta na Pankrác. Ještě v Bartolomějské Radim uklouzl v umývárně a dost ošklivě se pohmoždil na zadních partiích těla. Při vstupní prohlídce pankrácký lékař strnul:

„Kdo vás takhle zřídil? A odkud jste přišel?“

„Ze Čtyřky.“

„Aha,“ řekl lékař, „už chápu.“

Takže jednou v tom byla StB nevinně...

Na Pankráci byl Radim na oddělení 1A, 9, pod velitelem Pudilem. Na cele byli tři: zloděj, retribučák-Němec a Radim.

Po osmi dnech, kdy se nic nedělo, Milana Jirouta a Radima zavolali k tzv. žurnálu, kde vyšetřující soudce konstatoval, že jsou propuštěni na svobodu. Nekonstatoval však, že propuštění absolvovali 13 dní protiprávní vazby: 5 dní na Čtyřce a 8 dní na Pankráci. Podle tehdejšího zákoníku mělo zadržení vypadat takto: pobyt na Čtyřce neměl trvat déle než 48 hodin, pak mělo následovat buď propuštění nebo předání soudu. Po příchodu k soudu do 24 hodin měl vyšetřující soudce u žurnálu rozhodnout, zda uvalí vazbu nebo ne.

Přístup okolí k zatýkání v této době byl značně odlišný od přístupu v letech pozdějších, reakce tehdy nebyly poděšené; spíš údivné nebo – pobavené. Stejně tak reakce zatčených byly přinejmenším – naivní: např. mámě bylo referováno, když sháněla informace o Radimovi, že syn je v pořádku a že vznesl 11. 6. žádost: chtěl, aby byl propuštěn na den domů, protože jeho matka má narozeniny...

Po Radimově návratu už začaly prázdniny. Radima na tábor YMCY – kam pravidelně jezdíval – vezl autem dr. Káš.

Když přijeli na Sázavu, vyběhl ředitel tábora J. First, objal Radima a se smíchem zvolal: „Radime, tys prej nám chtěl svrhnout vládu Klementa Gottwalda!“

Avšak již tehdy se začaly objevovat první varovné předzvěsti budoucí praxe. Jeden z prvních zatčených studentů byl Felix Uhl – předseda spolku čs. mediků, člen lidové strany. Aktivně se účastnil Květnové revoluce, osobně zatkl primátorova náměstka Pfitznera. Krátce po Únoru byl zatčen komunistickým režimem a podle retribučního dekretu odsouzen na dvacet let: byl obviněn z velezrady a špionáže, kterých se údajně dopustil v roce 1946, kdy jako zástupce Svazu vysokoškolského studentstva navštívil Západní Berlín.

---

II.

 

V NOCI Z 23. NA 24. PROSINCE 1948 se naším bytem rozezvučelo nepřetržité zvonění. Máma šla otevřít. Za dveřmi stáli tři muži: „Je Kuthan doma?“

Těsně před vánocemi proběhla vlna zatýkání mezi Radimovými přáteli; v noci z 16. na 17. prosince byl zatčen Boris Kovaříček, byt u Bacílků byl již řadu dní zapečetěn⁵ , poplašné zprávy přicházely i z rodin jiných kamarádů. Máma s Radimem šli večer po řadě dní poprvé klidně spát: naivně se domnívali, že Štědrý den je svátkem míru a pokoje.

„Je Kuthan doma?“

„Který, manžel nebo syn?“

„No ten mladej, kde je, co dělá?“

Návštěvníkům se zdálo nepochopitelné, že je Radim v posteli a že ve dvě hodiny v noci spí. Vtrhli do jeho pokoje, vzbudili ho, nařídili, aby se oblékl, a jeden z nich ho odvedl; dva zbývající se dali do prohlídky bytu. Ničím se nevykázali, ani při Radimově zatýkání, ani při řádění v bytě. Mámu ani tátu nenapadlo, že by měli právo požadovat od nich formální zdůvodnění noční návštěvy, potvrzení o tom, že plní určitý příkaz, nebo alespoň úřední informaci o tom, že jsou skutečně těmi, za které byli s naprostou odevzdaností pokládáni.

Zatímco doma probíhala prohlídka, byl Radim převezen na Čtyřku. Po krátkém výslechu, fotografování a daktyloskopii ho odvedli na celu č. 5. Chování estébáků – oproti jejich chování při Radimově prvním pobytu v Bartolomějské – bylo výrazně neurvalejší, vyslýchaným např. zásadně tykali. Také umístění na cele č. 5, v oddělení určeném dříve pro krátkodobé pobyty „vandráků“, svědčilo o sestupu podezřelých z politických deliktů na nejnižší žebříček v hierarchii vyslýchaných.

V cele umístěné v přízemí bylo asi třicet pět lidí, někteří z nich se tísnili na pryčně a na lavici. V cele pak bylo již jen plivátko a záchod. Výhodná místa na pryčně (bez slamníku, bez dek) a na lavici byla obsazena „mazáky“; ti, kdo přišli později, spali na betonové podlaze; a ten, kdo přišel úplně poslední, musel – až do vystřídání dalším příchozím – vylévat naplněné plivátko. V trvale šeré cele, ve dne v noci při umělém světle, byla namačkána různorodá společnost: spousta kriminálních, Němci i polský Žid... Sotva se Radim stačil rozkoukat, byl ještě k ránu předveden k výslechu, po kterém však měl již několik dní pokoj: další výslechy následovaly až po vánočních svátcích.

Z dopisu jednoho vězně:  
 

---

TRESTNÍ TÁBOR VE VALDICÍCH

odesílatel: zákl. č. 5964
jméno: Jaroslav Štěpánek
adresát: Milena Kuthanová
příbuzenský poměr: sestřenice

...mám malou památku na začátky svého zatčení: přeraženou nosní přepážku; to se nechá lehce operovat, ale až v civilu...

---

 

Vánoce byly neveselé a mrazivé: v cele se netopilo s odůvodněním, že o patro níž je kotelna. Jíst dostávali – snad díky tomu, že pod sebou neměli kuchyni: k snídani černou kávu, k obědu bramborovou polévku – vždycky stejnou, brambory s nějakou hnědou omáčkou nebo knedlíky s rajskou omáčkou, jedenkrát týdně plátek masa, jedenkrát týdně „guláš“; odpoledne fasovali asi dvacetipětidekový příděl chleba na den – k večeři pouze černou kávu. Na Štědrý den byla k obědu sekaná s bramborem, k štědrovečerní večeři černá káva.

První zprávu o Radimovi jsme se dozvěděli na Boží hod k večeru: přišel odrbaný muž, že ho posílá Radim, že je na Čtyřce, že se má dobře, že by chtěl jen nějaké jídlo a teplou košili. Návštěvník nám vysvětlil, že je také na Čtyřce, že má vycházku a že všechno Radimovi odnese. S napětím a vděčností jsme ho vyslechli, všechno – včetně „vycházky“ – jsme mu uvěřili. Odešel pak se čtvrtkou husy, vánočkou, cukrovím a teplými košilemi. Takových návštěv v dalších letech pak máma prožila víc – a neodnášeli si jen teplé košile. Každý takový výtečník však maně s sebou přinesl zrnéčko naděje, alespoň na chvíli přerušil tok dnů, týdnů a roků naprosté bezmocnosti.

Obyčejný korespondenční lístek, ještě s vytištěnou známkou Edvarda Beneše. Psáno tužkou:

 
 

---

Paní MUDr. Marie Kuthanová, Praha 2, Dřevná 2
odesílatel: Radim Kuthan, Praha 1, Bartolomějská 4, StB

6. 1. 1948 (správně má být 1949)

Drahá mámo!
Především pozdrav a díky za balíček! Potřeboval bych, abys mi ještě poslala 1 přikrývku a nějaké peníze, abych měl na holiče, event. na léky, na nákup a pod.

Srdečně zdraví Tebe a všechny ostatní

Tvůj Radim

---

 

První balíček mohla máma dodat hned po vánocích přímo do Bartolomějské. Samozřejmě ji nenapadlo, že by v balíčku mělo být něco jiného než jídlo. Netušila, že každé ráno při hlášení se esenbák ptá, kdo chce oholit, kdo je nemocný a chce k lékaři. Kdo měl peníze složené na kontě, mohl se dát stříhat nebo holit třeba denně – za 10 Kčs, pokud byl nemocný a neměl peníze na léky, které si také musel zaplatit, přihlásil se s ním dobrovolník a u lékaře prohlásil, že souhlasí, aby peníze byly strženy z jeho konta.

S Novým rokem začaly nové výslechy – a to zejména výslechy v noci. Na celu často přinášeli vyslýchané na nosítkách v bezvědomí, zkrvavené. Demonstrativně je hodili na pryčnu a pak většinou za nějakou chvíli si pro ně znovu přišli.

Korespondenční lístek – tentokrát na známce již Klement Gottwald:

 
 

---

odesílatel: StB cela 5, Radim Kuthan, Praha 1, Bartolomějská 4

15. 1. 1949

Drahá mámo!
Děkuji Tobě i tátovi za balíčky, které přicházejí včas a v pořádku! V knihovně dole mám mezi dárky, které jsem chtěl dát k vánocům, kalendář na letošní rok, určený pro Milenu; dej jí ho, prosím Tě!

Srdečně zdraví všechny

Tvůj Radim

---

 

Po šesti týdnech dlouhých dní a neklidných nocí byl Radim ze Čtyřky převezen přeplněným zeleným antonem na Pankrác.

 
 

---

8.2.1949

Drazí rodiče!
Včera odpoledne jsem byl převezen do vazby státního soudu na Pankráci. Je to značně lepší než na Čtyřce. Strava je tu mnohem lepší, vycházky denně 1 hodinu, cely hmyzuprosté (na Čtyřce jsme měli štěnice, vši, svrab; několik případů tbc a 2 případy lues). Já jsem - až na několik angín - dosud nestonal. Část vycházky je věnována tělesným cvikům, takže se ani nemusíte bát, že zhrbatím.

Děkuji za balíčky, které mi dosud došly. Sem mi můžete nosit jídlo jednou za 14 dní, prádlo každý týden, jak k balíčkům s jídlem, tak i do prádla mi můžete přibalit nějaké cigarety.

Prosím Tě, mámo, podej zprávu o mém převezení JUDr. Šprysovi a požádej ho, aby si vyžádal návštěvu. Napište mi, co je nového doma, hlavně jak se daří oběma babičkám a co dělá Milena!

Srdečně všechny pozdravuje

Váš Radim

---

 

Přivezená skupina ze Čtyřky byla na Pankráci rozdělena do „samovazeb“ – do cel původně určených pro jednoho vězně. Vzhledem k stále přibývajícímu počtu zatčených byly tyto malé cely přeplněny. V cele byla jedna skládací postel, jedna polička, v rohu kloset. Na postel měl právo ten, kdo byl v cele nejdéle, ostatní spali na zemi na slamnících. Takovéto „samovazby“ byly ve třech poschodích (1, 2, 3) ve tvaru kříže. V suterénu bylo ještě další oddělení (4) s označením a, b, c:

4a – bylo de facto jakousi filiálkou Čtyřky – ta již nestačila pojmout příliv policejních vazeb;

4b – korekce a koupelny – v korekcích se vykonávaly disciplinární tresty a rozsudková zostření;

4c – bylo normální oddělení soudních vazeb, po uvalení řádné vazby vyšetřujícím soudcem.

Oddělení 2b bylo vyhrazeno pro lékařské ordinace a cely pro nemocné tbc nebo venerickými chorobami.

Před vstupem do cely byli nově přivezení vězňové svléknuti donaha a spodní část těla jim byla posypána DDT, ihned nato si opět oblékli šaty, ve kterých ze Čtyřky přišli. Velitelem oddělení 3a, kam byl Radim zařazen, byl Slovák Černiak. Znal všechny fígle vězňů a nic mu neuniklo – tvrdilo se o něm, že byl kdysi odsouzen pro vraždu a pak zjistili, že šlo o justiční omyl. Nejdříve byli s Radimem na cele dva vězňové, pak tři, nakonec sedm. Sedm vězňů na samotce, štěnice a čekání na žurnál⁶ , který se nikdy nekonal...

 
 

---

Dne 23. února 49

(červenou tužkou: Cens.)

Drazí rodiče, Milenko etc.!

Děkuji Vám za balíček i za dopis, který jsem dostal minulý týden. Byl jsem tu roentgenován (vzhledem k tomu, že jsme měli v Bartolomějské na cele tbc), ale jsem zdráv. (Nemocné tuberkulózou tu dávají na zvláštní oddělení, takže s nimi vůbec nepřicházíme do styku, a v celách tu máme čisto.) Prosím Vás, pošlete mi ten lihový preparát na vlasy a čípky proti haemoroidům. Byl jsem tu totiž u lékaře; ten mi několik čípků zatím dal, ale říkal hned, abych si dal další poslat. Pak mi sem laskavě pošlete - jako knihy - Solnař: Trestní právo hmotné, Trestní zákony čsl. - mám v knihovně - a zákon na ochr. lid. dem. republiky (č. 231/1948 Sb.), který dostanete bud přímo v administraci Sb. zákonů (Praha 3, Tržiště 9) nebo v prodejně ČTK (Praha 1, Opletalova ul.).

Děkuji Milence za vyzvednutí pera. - Hlavně nemějte o mne starosti! Daří se mi tu dobře a těším se na shledanou. Zase mi brzy napište, co děláte a co je doma nového!

Srdečně Vás všechny zdraví

Váš Radim

---

 

Dny byly dlouhé a stejné, naplněné čekáním na výslechy. Ráno v 6 hodin budíček, od 6 do 7 umýt sebe i celu. Vězňové dostali vodu ve kbelíku, pokud nestačila, doplňovali si vodu jídelní miskou ze záchodu, ohřívali si ji na ústředním topení – pokud byly radiátory alespoň vlažné. V 7 hodin snídaně: černá káva a denní příděl chleba, asi čtvrt až půl kilového bochníčku. Během dopoledne jedna hodina vycházky, kde se smělo kouřit, na celách bylo kouření zakázáno. Cigarety zabaveny nebyly, sirky ano – vězňové si však pomáhali „cudrem“, spáleným hadrem, do kterého křesali. Na vycházce stál chodbař se svíčkou, od které si kuřáci zapalovali. Během vy cházky bylo cvičení, které na 3a vedl syn generála Píky. Ten, kdo byl nemocný, dostal od lékaře potvrzení a nastoupil do „malého kola“ uprostřed dvora. Po vycházce se šlo do cel.

Oběd byl v 11 hodin: polévka, brambory s omáčkou, jedenkrát týdně guláš, jedenkrát týdně sekaná. Večeře byla v 15,30 hodin: gulášová polévka nebo šťouchané brambory. V sobotu a v neděli byl oběd zároveň s večeří: kus salámu. Večerka byla ve 20 hodin, na rozdíl od Čtyřky, kde se svítilo ve dne v noci, na noc zde zhasínali.

 
 

---

23. března 1949

Drahá mámo!

Děkuji Ti za balíčky, dopisy a tátovi za přinesení knih a léků. Knihy (Solnař 1., Tr. z. a z. č. 231/48 Sb.) jsem dostal v pořádku, ale léky mi nedošly. Nejlépe bude, když mi je pošleš v balíčku s prádlem. Každý balíček mi vydrží celých 14 dní tak, že se najím dosyta. Pokud jde o prádlo, nemusíš mi ho posílat tolik. Na týden mi stačí jeden ručník a dvoje punčochy. Potřeboval bych však vyměnit boty, ty, které mám, jsou už celé děravé a teče mi do nich. Zároveň s nimi mi můžeš poslat hadřík na utírání bot, uznáš-li za vhodné. Mimo to bych potřeboval ještě 2. díl Solnařovy učebnice. Dosud jsem nebyl ještě ani u journalu, takže jsem stále teprve v prozatímním zajištění. O sdělení obžalovacího spisu se nedá tedy ani mluvit. V tom shonu minulý pátek jsem Ti zapomněl poděkovat za to, že ses na mne přišla podívat; tak to činím dodatečně v tomto dopise.

Z Centrotexu mi přišlo oznámení, že se mnou přerušili pracovní poměr. Ještě mám tam v kanceláři svůj psací stroj, který jsem jim pronajal za 200 Kčs měsíčně. Příležitostně mi ho, prosím Tě, vyzvedněte, budete-li ho potřebovat.

Až zase někdy budeš mít čas, napiš mi, co je nového doma, hlavně co je s tátou a jsou-li zdrávy obě babičky! Těším se, že mne zase brzy navštívíš. Je-li to možně, přived s sebou Milenu!

Líbá Tě

Tvůj Radim

---

 

Na vedlejší cele – číslo 83 – byl Karel Bacílek. Povídali si s Radimem přes zeď morseovkou, někdy bylo možné i pár slov prohodit na vycházce. Ani Bacílek během soudní vazby (bez uvalení!) nebyl vyslýchán. Až asi po třech měsících pobytu a Pankráci, krátce před hlavním líčením, byl náhle povolán k výslechu. Na nic se neptali: nabídli mu však spolupráci se Státní bezpečností. Odmítl. 24. 5. 1949 byl popraven.

První popravy, o kterých se chlapci dozvěděli od chodbařů, byly již v únoru: 19. 2. 1949 byl popraven Milan Choc a Sl. Šádek.⁷

Pankrácká korekce byla v suterénu na oddělení 4b. Velitelem korekce byl vrchní strážmistr Svoboda, údajně snad původním povoláním učitel. Když přivedli nového vězně do korekce, řekl mu Svoboda na uvítanou: „Vítám vás, trestníče, svlékněte se!“ Vězeň se musel svléknout donaha; Svoboda velel: „Předklon!“ a podíval se, jestli nemá v zadní části těla schované cigarety; potom mu prohlédl oděv, hodil mu ho do cely a velel: „Hupky do kubky, trestníče! A nyní dejte pozor, čemu vás naučím: když klepnu na dveře jednou, postavíte se do pozoru a podáte toto hlášení: Pane veliteli, cela číslo tři sta padesát, jeden neukázněný trestník. Přeji vám, vaší milostivé paní i dětičkám velmi příjemný dobrý den. – Když klepnu dvakrát, to znamená cvičit! Dělat dřepy, dokud neklépnu třikrát. Když klepnu třikrát, znamená to skončit cvičení a podat hlášení. A nyní si to vyzkoušíme!“ Říkalo se, že když paní Svobodová čekala rodinu, bylo hlášení pozměněno: „Přeji vám velmi příjemný dobrý den a milostivé paní šťastný porod!“

„Trestníče,“ zeptal se v cele, kde měl vězeň půst, „máte hlad?“

„Ano, pane veliteli.“

„Chodbaři, trestník má hlad! Přineste mu porci pitné vody. Ba co dím, přineste mu dvě porce pitné vody! Trestník má nárok na neomezené množství pitné vody, aby si nemohl stěžovat, že měl v korekci hlad!“

Redaktor Michal Mareš vypravoval o svém pobytu v temnici: Přišel Svoboda a zeptal se ho:

„Trestníče, máte hlad?“

„Ano, pane veliteli.“

„Vizte, trestníče, co to držím v ruce?“

„To je zrnko hrachu,“ odpověděl Mareš.

„Správně, trestníče, to je hrášek,“ řekl Svoboda. „Uděláme smlouvu: když ten hrášek za čtvrt hodiny naleznete v cele, dostanete jídlo.“

Hodil zrnko hrachu do cely, zhasl světlo a zavřel dveře. „Hledejte, trestníče!“

Michal Mareš se vrhl na kolena a plazil se po kolenou – a hrášek skutečně našel! Po čtvrt hodině Svoboda otevřel a zeptal se:

„Nalezl jste hrášek, trestníče?“

„Ano, pane veliteli, zde je!“

„Výborně, trestníče! Slovo dělá muže a svůj slib splním.“

Za chvíli přinesl chléb a konzervu, kterou otevřel, vyklopil obsah Marešovi do misky a řekl: „Vlastním dětičkám od úst utrhneme tuto konzervu a dáme ji trestníkovi, který si ji zaslouží, protože nalezl hrášek!“

Marešův případ byl mimořádný; většinou se tato scéna odvíjela takto: trestanec potmě čtvrt hodiny hledal hrášek v naději, že jej najde a dostane jíst. Marně. Přišel Svoboda:

„Trestníče, nalezl jste hrášek?“

„Nenalezl, pane veliteli.“

„A proč jste jej nenalezl?“

„Protože tu byla tma.“

„Omyl, trestníče! Ten hrášek jste nenalezl proto, že jsem ho tam nehodil. Vizte, držím jej v ruce!“

„A dostanu jíst, pane veliteli?“

„Nemůžete dostat oběd, trestníče, protože jste nenalezl hrášek!“

S oblibou si Svoboda brával vězně, kteří měli řetězy na nohou⁸ , na chodbu a nařizoval jim pochodovat a počítal jim do kroku.

Korekce na Pankráci měla tyto formy: prostá samovazba nebo samovazba s půstem – příděl chleba 25 dkg a neomezené množství vody; samovazba s tvrdým ložem – holá prkna; samovazba s temnicí – cela se zakrytým oknem.

Po amnestii v roce 1948, když nastoupil Gottwald⁹ , nějací amnestovaní si na velitele korekce počkali za rohem a se slovy: „Pane veliteli, přejeme vám velmi příjemný večer,“ ho zmlátili tak, že musel do nemocnice. Tuto událost prý kvitoval Svoboda po návratu na Pankrác slovy: „Hodní byli na mne trestníci. Zachovali se jako praví rytíři. Darovali mi to nejcennější, co mám, život!“

Jeho kariéra i činnost na Pankráci údajně skončila tím, že zavřel do temnice psa a žádal od něho hlášení...

 
 

---

Pátek 22. dubna 1949

Drahá mámo!

Konečně zase sedám k dopisu - máme teď totiž povoleno psát pouze jednou za měsíc. Děkuji Ti za balíčky i za dopisy z 15.3., 20.3. a 10.4., které jsem dostal teprve nedávno. Nevěděl jsem, že to špinavé prádlo nedostáváš v krabici; udělám, co budu moci, aby Ti byla s každým prádlem krabice vrácena. Nejprve tedy odpovědi: Ten med v modrobílém balení jsem dostal. Vitaminů, léků, mýdla a zubní pasty mám zatím dostatečné množství; budu-li zase potřebovat, napíšu Ti. Sardinky i paštika mi přišly velice vhod. Zdráv jsem jako ryba, o můj nervový systém rovněž nemusíš mít starost - vždyť jsi mne viděla asi před měsícem a od té doby se na mně nic nezměnilo! Boty jsou mi správně. Zato však kalhoty se mi začínají trhat. Byl bych rád, kdybys mi poslala jiné (nějaké lehčí), dešťový kabát a rádiovku; vrátím Ti pak tyto šaty, zimník a klobouk. Také nově bačkory bych potřeboval.

Starost mám o babičku! Vyřiď jí, že ji pozdravuji a že jí přeji brzké uzdravení.

Velkou radost jsem měl z vajíčka od Justinky; člověk je rád, když vidí, že na něj lidé nezapomněli! Právě si vzpomínám, že snad touhle dobou mám nového bratrance či novou sestřenici. Kup, prosím Tě, za mne (jakmile se vrátím, nahradím výlohy - nemýlím-li se - dle ustanovení § 1001 us. o. z. o.) Ance kytičku a strejčka Vládu pozdravuji slovy Sv. Čecha: „Zdráv bud, ty šťastný otče, s dítkem svojím, nechť plémě tvé jak Isakovo vzroste!“ (Ve stínu lípy 2)

Těším se, že mě brzy navštívíš! Pozdravuj ode mne všechny, Tebe, tátu i ostatní zdraví a těší se na shledanou

Tvůj Radim

Nazdar Milenko!

Díky za dopisy; měl jsem z nich velkou radost, a až se vrátím, jistě mi je přečteš! Na mém psacím stroji piš, kdykoliv potřebuješ; příští dopis mi můžeš napsat na stroji, abych viděl, jak jsi se zdokonalila. Rovněž fotografický aparát si můžeš vypůjčit; nač má zbytečně zahálet! - Dověděl jsem se, že Ti zahynula myška; přijmi mou upřímnou soustrast. Ta druhá snad bude mít osud šťastnější! Mám velkou radost, že jsi v češtině primuska. Jen vytrvej! Budeš-li potřebovat něco z literatury, mám v knihovně Arne Nováka. Táta Ti řekne, jak vyhledat stať o tom či onom autorovi. Práci o J. S. Macharovi mám ve stolku; potřebuješ-li, můžeš ji použít. Na velikonoční pondělí jsme tu každý dostal dvě vajíčka. Tak jsem vzpomněl na Tebe, jak je asi barvíš.

Moc pozdravuji Tebe i všechny ostatní a těším se, že mi zase brzy napíšeš.

Tvůj Radim

P. S. Mámo, prosím Tě, pošli mi Trestní řád (mám v knihovně)! Pyžama nepotřebuji. R.

---

 

Asi týden před 26. květnem byl Radimovi doručen obžalovací spis.¹⁰ Po doručení obžalovacího spisu očekával návštěvu advokáta.

 
 

---

Pankrác 24. května 49

Drahá mámo!

Právě jsem se vrátil z rozmluvy s Tebou. Milenku jsem zahlédl stát ve dveřích; mával jsem na ni, ale ona mne asi neviděla. Lituji jen, že Ti nemohu napsat později; teď, když jsem se vrátil z návštěvy, nemám už celkem ani čím ten dopis vyplnit.

V sobotu jsem dostal obžalovací spis a obsílku k hlavnímu přelíčení na 26. května. Čekám nyní každým dnem, že mne navštíví advokát dr. Čížek. Po skončení hlavního přelíčení si zase vyžádej návštěvu. A hlavně moc pozdravuj Milenu, Justinku, babičku i všechny ostatní!

Srdečně všechny zdraví a těší se na shledanou

Tvůj Radim

Nazdar Milenko!

Děkuji Ti za návštěvu, k níž, bohužel, nedošlo! Buď, prosím Tě, na mámu hodná a snaž se jí pomoci v jejích starostech. Všechny ode mne pozdravuj; smím-li, zdravím též tátu.

S pozdravem

Tvůj Radim

---

 

Den před hlavním přelíčením konečně Radima přivedli do návštěvní místnosti, kam za ním přišel dr. Čížek.¹¹ Návštěva se konala bez přítomnosti dozorce. Dr. Čížek se představil: „Já jsem váš obhájce dr. Čížek, maminka vás pozdravuje, ptá se, jak se vám daří, no a k tomu vašemu případu. Za velezradu něco dostanete, s tím se nedá nic dělat. Ale z toho vyzvědačství vás dostanu.“

„Pane doktore,“ namítl Radim, „vyzvědačství mi vůbec nekladou za vinu!“

„A vidíte, tím líp! No nejlepší, když se ke všemu přiznáte, oni stejně všechno vědí a přiznání je polehčující okolnost. No a pak za tu velezradu něco dostanete, ale vyzvědačství se nemusíte bát, z toho vás vytáhnu!“

Radim pak již rezignoval a vyslechl toto ujišťování ještě několikrát během advokátovy návštěvy. K dalšímu setkání s obhájcem došlo až při hlavním přelíčení.

 
 

---

V Praze 11. 7. 49

JUDr. Karel Richard Čížek

Praha II, Soukenická 30, telefon 617-20,Účet pošt. spoř. 94-669

Likvidátor Dr. Jindřich Konrád

V důsledku likvidace kanceláře Dr. Karla Čížka dovoluji si Vám sděliti, že účtuji na odměně za právní porady a provedené úkony v záležitosti Vašeho syna před Státním soudem v Praze

	. . . . . . . .	Kčs	33.922,50
15% sleva podle NUC	. . . . . . . .	Kčs	5.088,30
			—————
	. . . . . . . .	Kčs	28.834,20
hotové výlohy činí	. . . . . . . .	Kčs	1.167,00
3% daň z obratu	. . . . . . . .	Kčs	865,00
			—————
	celkem	Kčs	30.866,20
placeno bylo	. . . . . . . .	Kčs	3.000,00
zbývá zaplatit	. . . . . . . .	Kčs	27.866,20
			—————

V dokonalé úctě                   Dr. Konrád

---

 

Koncept dopisu:

 
 

---

14. července 1948

Vážený pane doktore!

Dovolila jsem si na Vaše jméno poukázat bývalou založ. česk. lékařů 10.000 Kčs - je mně velmi trapné, že musím Vás prosit o laskavé povolení splátek. Váš účet mne zastihl v nešťastné době (půl řádku zaškrtáno), kdy jsem v určité finanční tísni zaviněné tím, že - ONP (půl řádku zaškrtáno) neproplatil mně, a pravděpodobně v nejbližších dnech také ještě neproplatí, účet za 2. quartál. Také další splátku dovolím si poukázat na Vaši soukromou adresu, - a nejraději bych ji odevzdala přímo do Vašich rukou, - poněvadž Vaše kancelář se nalézá v likvidaci a já se cítím zavázána osobně Vám. Děkuji Vám předem za Vaši vzácnou benevolenci, s níž vlastně předem počítám.

S projevem úcty Vaše Dr. M. K.

---

 

 
 

---

St I 185/49
37
STÁTNÍ SOUD V PRAZE
došlo 19. 5. 1949

Státní prokuratura v Praze žaluje na
(66 jmen),

že od jara 1948 do ledna 1949 v Praze

I. se pokusili zničit a rozvrátit lidově demokratické zřízení a společenskou a hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, a násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky, zákonodárného sboru a vlády

II. vyzvídali státní tajemství v úmyslu vyzradit je cizí moci

III. k vykonání zlého skutku sub I/ uvedeného nadržovali úmyslným opatřením prostředků a odvracením překážek a přispěli k jeho nebezpečnému vykonání

IV. dozvěděvše se hodnověrným způsobem, že se chystá zločin sub I/ uvedený, neoznámili to neodkladně hodnověrným způsobem bezpečnostnímu úřadu

V. tajili pátrající vrchnosti útahy, které by mohly vésti k objevení pachatele, tj. úmyslně hleděli zabránit tomu, aby nepřišly najevo, zločince před vrchností ukrývali a známé jim zločince přechovávali,

čímž spáchali

A/ zločin

     velezrady

     vyzvědačství

     neoznámení trestního činu

     nadržování zločinu ukrývání

B/ provinění /u několika nezletilých/

     velezrady

     vyzvědačství

a buďtež takto potrestáni
dle § 1, odst. 1,48,52 zák. čís. 231/48 Sb.

Důvody

Únorové události znamenaly pro reakci v našem státě konec možnosti provozovat veřejně protistátní rejdy. Roztříštěné její pozůstatky byly donuceny ke kvapnému ústupu do podzemí, jež jedině jim dávalo jakous příležitost k pokračování v podvratné činnosti. Ani legální ani politické možnosti zvrátit lidově demokratické zřízení a odvrátit lidovou výstavbu socialismu po únoru 1948 nepřicházejí pro poraženou reakci v úvahu. Zbývá jí jen jediná cesta, totiž pokusit se o zločinné a teroristické akce. Pro porušení pokojné cesty našeho lidu k socialismu nebyl žádný prostředek dost špatný. Našli se i takoví nepřátelé lidově demokratické republiky, kteří se ve svých pokusech o rušení pokojné cesty našeho lidu k socialismu neštítili ani zrady vlastního národa.

Na jaře 1948 vznikla illegální organisace, založená Borisem Kovaříčkem a Miroslavem Gregarem. Byla označena jménem „Šeřík“ a jejími členy byli převážně studenti pražských vysokých škol. Ovšem jen určitá skupina studentstva známá případným jménem „zlatá mládež“. Zdrcující většina studující mládeže, jež v plném vědomí svého budoucího postavení s vážností a zápalem se věnuje své práci, neměla a nemá s touto akcí několika ztroskotanců nic společného. Cílem organisace bylo dosažení násilné změny státoprávních poměrů v republice, násilné odstranění vlády a opětné zavedení liberalisticko-kapitalistického řádu za pomoci zahraničních činitelů.

Vzhledem k rozsáhlosti vytyčených cílů byli si vedoucí organisace „Šeřík“ dobře vědomi, že na jejich uskutečnění síly nestačí a že je tedy nutno zjistit, zda stejné cíle nesledují i jiné organisace a zda je možno navázat s nimi spojení a spolupráci.

A skutečně k takovému spojení došlo. Vedoucí organisace „Šeřík“ vešli ve spojení s vedoucími organisace „Pravda vítězí“ pplk. Josefem Hruškou a Karlem Bacílkem a pardubickou organisací „Lípa“, jejímž vedoucím byl ing. Žemla.

Vedoucím takto sjednoceného illegálního útvaru se stává pplk. Josef Hruška, který jako zpravodajský odborník činnost jednotlivých složek koordinuje. /.../

Jeden z nejvýznamnějších činitelů organisace „Šeřík“ byl obviněný Vladimír Hájek, krycím jménem „Juraj“. /.../ Jako první úkol měl společně s obviněnou Jílkovou zakreslit nádraží a jiné veřejné budovy. /.../ Velmi aktivním členem organisace byl obviněný Pavel Svěcený, krycím jménem „Jindra“. /.../ Byl pověřen získáváním zpráv o náladě obyvatelstva a stavu výroby v průmyslových podnicích a měl opatřit plány a popisy veřejných budov v okolí svého bydliště.¹² Obviněný Svěcený se zúčastnil rozšiřování protistátních letáků. /.../ Na účely skupiny přispěl částkou 20 Kčs¹³ , jež zaplatil jako členský příspěvek. /.../ Získal od obviněného Lva plány dálkových kabelových linek Praha – Pardubice./.../

Obviněná Vladimíra Jílková přijímala různé plány, mimo jiné též od obviněného Krejčího plán jedněch kasáren v pražském prostoru. Obviněná jednak sama, jednak společně s Miloslavem Gregarem zhotovovala plány pražských nádraží. Měla dále v organisací funkci skladního a zdravotního a zásobovacího referenta. Pro členství v organisací získala řadu osob a zúčastnila se rozšiřování protistátních letáků organisací vydaných. Jednala s Františkem Hlinovským o tom, zda a kde by bylo lze ukrývat osoby stíhané pro illegální činnost bezpečnostními orgány, kterážto akce byla označena jako rekreace. /.../

Obviněný Petr Klášterský, který používal krycího jména „Fedor“, byl pověřen získávat zprávy z oboru hospodářského, zejména pokud jde o průmysl, dovoz a vývoz. Bylo mu též uloženo, aby zjistil, zda u obviněného Svěceného a Nováka byla provedena domovní prohlídka. /.../

Obviněný Lubomír Krejčí se znal s Miloslavem Gregarem a obviněným Jiroutem z doby okupace¹⁴ a na jejich výzvu vstoupil do organisace „Šeřík“. Dostal krycí jméno „Řehoř“ a sám se nabídl, že dodá plánek jedněch kasáren v pražském prostoru. /.../

Obviněný Vladimír Urban byl pro členství v organisaci získán obviněným Hájkem. Společně s ním prováděl sledování osob, jež jim vedoucími organisace byly označeny. Jeho součinnost se projevila i při rozšiřování protistátních letáků. Do illegální organisace zapojil obviněný Urban obviněného Slavíka, který byl zaměstnán v jednom důležitém průmyslovém podniku a měl podávat zprávy o výrobě, osazenstvu, závodní milici a její výzbroji. /.../

Obviněný Vladimír Veselý, označený krycím jménem „Gustav“, se rozhodl, že bude podávat zprávy o náladě mezi obyvatelstvem, v Sokole, o poměrech na vysokých školách a profesorech. /.../

Obviněný Milan Slavík podával zprávy z podniku, kde pracoval: zprávy o výrobě, o osazenstvu, o závodní milici a jejím vyzbrojení, popřípadě i fotografie ze závodu. Podal též zprávu o stávce v jiném podniku. /.../

Obviněný Vladimír Mareš byl přímo napojen na Borise Kovaříčka a pověřen pořizováním nákresů a plánů významných budov, skladišť závodních milicí a pod. Rozšiřoval protistátní letáky. Předal Kovaříčkovi plán dálkového vedení Praha – Pardubice, který získal od obviněného Svěceného. Dále dodal plány a nákresy 3 důležitých průmyslových podniků v prostoru Praha a zprávu o stávce ve sklářském průmyslu. /.../

Obviněný Petr Pujman měl za úkol získávat další osoby, především ty, jež mohly podávat zprávy o průmyslových podnicích a umístění a výzbroji jejich závodních milic. Jako spolupracovníka získal obviněného Miloslava Krause, který mu dodal důležité zprávy týkající se poměrů v rozhlase, kde byl zaměstnán. Od neznámého dělníka získal obviněný Petr Pujman plán dalšího důležitého podniku. Když byl Boris Kovaříček zatčen, ukrýval obviněný Pujman doklady organisace. Na příkaz Miloslava Gregara sledoval obviněný Pujman s obviněným Marešem osobu, jež mu byla označena. /.../

Obviněný Václav Křeš na výzvu obviněné Bílé opatřil plány dvou nádraží v pražském prostoru, které odcizil ze skříně trafmistra. /.../

Obviněný Miroslav Kraus měl krycí jméno „Norbert“ a jeho činnost se týkala rozhlasu, kde byl zaměstnán. Na výzvu obviněného Pujmana opatřil seznam vedoucích funkcionářů čs. rozhlasu. /.../

Jedním z důležitých a vysoce aktivních členů organisace byl obviněný Milan Jirout. /.../ Jako partyzán z doby okupace přispíval svými zkušenostmi... Sháněl pro potřeby organisace zbraně a měl uschováno 7 těžkých kulometů. Byl pověřen vedením kursu, v němž měli být členové vycvičeni v používání zbraně.¹⁵ /.../

Obviněný Petr Daneš byl rovněž členem organisace „Šeřík“ a později působil jako kurýr organisace „Pravda vítězí“, v kteréžto funkci přenášel závažné zprávy do zahraničí. /.../

Mladistvý Jaroslav Jílek vstoupil do organisace v létě 1948 na výzvu Miloslava Gregara. Dostal za úkol napojit do organisace další spolehlivé osoby a zjistit a zakreslit do plánu všechny větší podniky v Plzni, dále zjišťovat krycí čísla vojenských útvarů a telefonní čísla důležitých podniků. Jako spolupracovníka získal mladistvého Netolického, jehož činnost se kryla s činností mladistvého Jílka. /.../

Obviněný Radim Kuthan, krycím jménem „Ivan“, přijal již zjara výzvu Borise Kovaříčka a vstoupil do organisace „Šeřík“. Znal její složení a cíle, výslovně však prohlásil, že se bojů se zbraní v ruce nezúčastní, nýbrž jako samaritán. Pro organisaci získal Karla Bacílka a Zdeňka Janků¹⁶ a obviněné Mareše, Svěceného, Libeňského a Jirouta. Pro illegální práci získal dále Miloslava Gregara, kterého napojil přímo na Borise Kovaříčka. Obviněný Radim Kuthan byl činitelem, který provedl napojení organisace „Pravda vítězí“ s organisaci „Šeřík“. Karel Bacílek, kterého obviněný Radim Kuthan získal pro skupinu „Šeřík“, spolupracoval totiž i s vedoucím skupiny „Pravda vítězí“ pplk. Josefem Hruškou. Tím byla půda pro schůzku pplk. Hrušky s Borisem Kovaříčkem a pro pozdější splynutí obou skupin připravena. Obviněný Radim Kuthan byl zaměstnán v poslední době jako úředník v „Centrotexu“ a podal Borisu Kovaříčkovi 2 zprávy, týkající se poměrů v uvedeném podniku. /.../

Obviněný Karel Vávra byl do organisace zapojen Borisem Kovaříčkem v květnu 1948 a dostal krycí jméno „Jirka“. Jeho úkolem bylo získávat zprávy z oboru národohospodářského, o postoji dělnictva v továrnách a jiné zprávy z veřejného života, z nichž bylo lze zjišťovat nepřátelské stanovisko určitých osob k lidově demokratickému řádu. Psal též adresy na obálky, věda, že jich bude použito na rozesílání protistátních letáků. /.../

Obviněný Evžen Basch přistoupil k organisaci v září 1948, a to prostřednictvím obviněného Hájka. Bylo mu uloženo, aby pro organisaci získal nějakého vlivného profesora, který by vypracoval ideologii, jež by byla základem další práce skupiny. /.../

Obviněný Bohumír Filípek byl v květnu informován obviněným Hájkem o illegální organisaci a projevil souhlas s členstvím v ní. Měl účast na sledování určitých osob. Od obviněného Hájka dostal k rozšiřování protistátní letáky. /.../

Obviněná Libuše Kovařovicová byla zapojena do organisace v létě 1948 Borisem Kovaříčkem a dostala krycí jméno „Eva“. Konala pro něho služby jako spojka a podpořila organisaci peněžitým příspěvkem. Jednala se svou sestrou Vlastou Kovařovicovou o jejím vstupu do organisace. /.../

Obviněný Karel Šimonka vstoupil do organisace v květnu 1948 a byl získán přímo Borisem Kovaříčkem. Dostal krycí jméno „Ludvík“ a několikrát jednal s Kovaříčkem o postupu illegálních prací. /.../

Obviněná Věra Škaloudová na popud obviněného Hájka pátrala ve Střešovicích po zbytcích illegální organisace „Jaro“ u osob, které byly v souvislosti s likvidací této skupiny vyslýchány Státní bezpečností. Dále měla pátrat po osobě, která uvedenou organisaci vyzradila. Dostala krycí jméno „Adéla“. /.../

Obviněná Jiřina Hrazdilová byla mladistvou Broučkovou seznámena s Miloslavem Gregarem, který ji poučoval, jak se zakreslují různé objekty, zejména železniční. Předal jí k prostudování vojenské služební předpisy, dostala návod na hodnocení a popis průmyslových objektů. Měla krycí jméno „Milena“. Uvedla Gregarovi 5 dívek, jež znala a jež považovala za vhodné pro illegální činnost. /.../

Obviněná Blanka Malá byla v létě 1948 zapojena do organisace obviněnou Jílkovou a převzala od ní dopis, s kterým naložila podle jejích dispozic. /.../

Obviněný Roman Lev, který byl zaměstnancem „Společnosti pro stavbu telekomunikačních kabelů“ v nestřeženém okamžiku odcizil plány dálkového kabelového vedení Praha – Pardubice a předal je obviněnému Svěcenému. Slíbil opatřit ještě další plány.

Mladistvá Blanka Broučková se seznámila na podzim 1948 s Miloslavem Gregarem, který ji napojil na organisaci a dal jí krycí jméno „Marcela“. S Gregarem sledovala schůzku důstojníků v hostinci. Gregar dodal mladistvé Broučkové bzučák a uložil jí, aby se naučila přijímat a vysílat Morseovy značky. Dále obdržela od Gregara návod k provádění popisu obytných budov a značky pro kreslení železničních objektů. /.../

Obviněný Robert Kraus sdělil svému bratrovi obviněnému Miloslavu Krausovi, který se mu svěřil, že je členem illegální organisace, podrobnosti o závodní milici v podniku, kde byl zaměstnán, zejména pokud jde o počet zbraní a jejich složení. Poskytl mu i jiné informace a slíbil opatřit další. /.../

Obviněný Jaromír Luttenberg, Antonín Luttenberg a Pavla Luttenbergová dne 21. 12. 48 ve svém bytě poskytli útulek obviněnému Jiroutovi, ač věděli, že se jedná o osobu stíhanou pro zločin, ani neučinili oznámení, přesto, že jim bylo známo, že se jedná o pachatele zločinu velezrady.¹⁷ /.../

Obvinění Karolína Padyová, Milada Skálová, Anežka Polanská, Anna Pavlíčková, Marie Móserová, Dalibor Verner, Hermína Holubovská, Václav Cabalka, Jiřina Cabalková, Eva Kejřová¹⁸ poskytli několikrát nocleh obviněnému Pujmanovi, opatřili mu šatstvo a prádlo, zajistili převoz autem obviněným Pujmanovi, Marešovi a Krausovi z Prahy do Nýřan. /.../

Obvinění: Jiří Bonek, Miloslav Greiner, Marie Švecová, Dagmar Vegerová, Květoslava Krůčková, Jaroslav Frei, Jaroslav Procházka věděli o jednotlivých obviněných, že provozují illegální činnost, opomenuli však učinit oznámení; MUDr. Vítězslav Posejpal dokonce v lednu 1949 poskytl dvakrát ve svém bytě nocleh obviněným Miroslavu Krausovi a Rudolfu Novému.

Obvinění jednak vytvořili tajnou organisaci, jejímž cílem bylo zničit lidově demokratický řád v republice a násilím znemožnit činnost ústavních činitelů, jednak znajíce tento cíl dodatečně k organisaci přistoupili. Spolčili se, aby vyzvídali státní tajemství, to jest skutečnosti, opatření a předměty, jež vláda tají v důležitém zájmu republiky, zejména v zájmu politickém, vojenském nebo hospodářském, a jež v takovém zájmu mají zůstat utajeny před cizí mocí. Obvinění byli vědomě členům organisace nápomocni při splňování jejich úkolů, popř. jinak je při tom podporovali. Hodnověrným způsobem, namnoze přímo od pachatelů, kteří je vyzývali ke spolupráci, se dozvěděli, že se chystá zločin velezrady, a opomenuli to neodkladně hodnověrným způsobem oznámit bezpečnostním orgánům a poskytovali pomoc osobám, o nichž jim bylo známo, že jsou pro zločiny stíhány bezpečnostními orgány. Všichni obvinění – pokud byli vyslechnuti – v podstatě vyličují aktový děj tak, jak uvedeno.

Je tedy právem žalováno.

Státní prokurátor:

Státní prokuratura v Praze

(nečitelný podpis)

18. května 1949

kulaté razítko

---

 

Při zahájení hlavního líčení předseda senátu dr. Solnař¹⁹ oznámil, že se jedná o tajné líčení; může však být připuštěn jeden společný důvěrník z řad příbuzných obžalovaných. Obhájci postupně navrhovali jednotlivé osoby, ale prokurátor všechny zamítl – včetně národní umělkyně Marie Pujmanové. Příbuzní a přátelé seděli na schodech před justičním palácem. Čekali. Čekali 11 dní. Jedenáctý den proběhlo mezi čekajícími vzrušení: právě byl vynesen rozsudek! Krátce nato vyšla z paláce skupina lidí, ve velkém spěchu nasedla do aut. Další vzrušení: jedou na Příkopy na KSČ! Nové tíživé čekám. Auta přijela, příbuzní byli vpuštěni do zasedací síně – a rozsudek byl oficiálně vynesen.²⁰

 
 

---

JMÉNEM REPUBLIKY:

Trest smrti:
                            dvaadvacetiletý Boris Kovaříček
                            čtyřiadvacetiletý Karel Bacílek
                            jednasedmdesátiletý pplk. Josef Hruška

Tresty těžkého žaláře s jedním postem čtvrtletně zostřeným a peněžité tresty v částce 10000 Kčs:

– doživotně:
                            jednadvacetiletý Milan Jirout²¹

– na 25 roků:
                            čtyřiadvacetiletý Miloslav Gregar
                            dvaadvacetiletý Petr Daneš

– na 20 roků:
                            dvaadvacetiletý Vladimír Hájek
                            dvacetiletý Vladimír Mareš
                            třicetiletý Jaroslav Mejzr
                            jednadvacetiletý Rudolf Nový

– na 18 roků:
                            jednadvacetiletý Lubomír Krejčí
                            šestadvacetiletý Vladimír Urban

– na 15 roků:
                            dvacetiletý Pavel Svěcený
                            dvacetiletý Petr Pujman
                            třiatřicetiletý Miloslav Kraus
                            jednadvacetiletý Radim Kuthan
                            dvacetiletý Zdeněk Mráz

– na 13 roků:
                            čtyřiadvacetiletý Bohumír Filípek

– na 12 roků:
                            dvaadvacetiletý Přemysl Hartman

– na 10 roků:
                            šestadvacetiletý Jaroslav Čech

– na 8 roků:
                            dvaadvacetiletý Vladimír Veselý
                            dvaadvacetiletý Milan Slavík

– na 7 roků:
                            pětadvacetiletý Pavel Žalud
                            jednadvacetiletý Všebor Fiala
                            dvacetiletý Roman Lev

– na 6 roků:
                            jednadvacetiletá Věra Škaloudová

– na 5 roků:
                            třiadvacetiletá Libuše Kovařovicová

– na 4 roky:
                            jednadvacetiletá Vladimíra Jílková
                            jednadvacetiletý Karel Vávra

– na 3 roky:
                            dvacetiletý Petr Klášterský

Tresty těžkého žaláře s jedním tvrdým ložem měsíčně:

– od 18 měsíců do 6 měsíců: 4 jména

Trest žaláře:

– od 10 měsíců do 5 měsíců: 6 jmen

Tresty tuhého vězení s 2 tvrdými loži:

– 6 a 5 měsíců: 2 jména

Trest zavržení u mladistvých:

– na 1 rok a peněžitý trest 5000 Kčs:
                            sedmnáctiletá Blanka Broučková

– na 4 měsíce:
                            sedmnáctiletý František Netolický
                            sedmnáctiletý Jaroslav Jílek

Konfiskace jmění:

– v celém rozsahu u 3 jmen

– jednou polovinou u 1 jména

– jednou čtvrtinou u 23 jmen

---

 

---

III.

Když to má být, budou to
pracovně výchovné tábory.
Asi tak jako v SSSR,
kde z pracovních táborů
vycházejí lidé s diplomy...
VÁCLAV NOSEK, 9. ZÁŘÍ 1948

 

1.

  NĚKOLIK DNÍ PO PROCESU 13. ČERVNA 1949 naložili v pankrácké věznici všechny odsouzené ze skupiny „Šeřík“ do nákladních aut a odváželi neznámo kam. Chlapci se domnívali, že jedou na Bory, ale jeden z dozorců ještě na Pankráci utrousil, že „pojedou někam do tábora“.

Vyložili je v bezútěšném prostoru, obehnaném ostnatým drátem a věžemi, ve kterých hlídali ozbrojení esenbáci. Z přízemních domků s okny bez mříží se vyrojili vězňové. Chlapci všichni vystoupili z aut. Jen jeden vystoupit nesměl a stejným náklaďákem se vrátil zpět.²² Příchod nových muklů byl sledován s uštěpačným zájmem dosavadních obyvatel tábora. Z jejich řad se ozvalo: „Tak pánové, ti, co nás sem poslali, už jsou tady. Pěkně vítáme!“

Skupina „Šeřík“ byla prvním transportem politických vězňů; do té doby byl tábor obsazen „retribučáky“²³ .

Stranou od dřevěných baráků se světnicemi pro dvacet vězňů stály záchody. Velice brzy se jim začalo říkat „fučík“ – snad proto, že tam dost foukalo... Od večeře ale platil zákaz vycházení. Na světnicích byl jeden kbelík...

Korespondenční lístek:

 
 

---

adresa Dr. M. Kuthanová

A 524 I     Kuthan Radim

Plzeň, Klatovská 56

Vykmanov 17. 6. 1949

Drahá mámo!

V pondělí nás přivezli z Pankráce do Vykmanova u Karlových Varů. Pracuji tu na stavbě a jídla tu máme tolik, že se najíme dosyta. Rozsudek jsem si vyžádal písemně do vlastních rukou; potom se odvolám. Dokud nenabude rozsudek právní moci, musíš si návštěvu vyžádat na Pankráci u předsedy senátu (dr. J. Solnař); přines s sebou k návštěvě povolení! Balíček s jídlem mi můžeš poslat jednou za 14 dní na adresu Vykmanov, pp. Ostrov u Karlových Varů. Dopis jednou za 6 neděl na adresu: Trestní ústav pro muže v Plzni. (K adrese na balíček připiš: Trestní pracovní tábor). - Zatím končím a všechny srdečně pozdravuji. Zastav se laskavě příležitostně u pí Emlerové²⁴ (Nusle, V podluží 4) a vyřiď jí pozdrav od Jarky!

Všechny zdraví

Tvůj Radim

---

 

Velitelem tábora byl Josef Pytlík. Byl to starý dozorce (ještě z první republiky), nesmírně slušný a laskavý. (Za jeho vedení „to byl ráj“.) První návštěvu měli chlapci v polovině července, v místnosti velitelství tábora (velitel Pytlík: „Rukulíbám, milostivá paní, pojďte se podívat na synáčka. V pořádku jste mi ho sem dala, v pořádku vám ho vrátím.“ A to bez ironie!). Pytlíka si však moc na Vykmanově neužili: asi za měsíc byl přeložen do Horního Slavkova a na podzim na Bory.

K nástupu vězňů přicházeli ruští „inženýři“ z Jáchymovských dolů a vybírali si mukly na práci. Postupovali podle zvyklostí trhu na otroky: prohlíželi postavy zepředu, zezadu, svaly na rukou, na nohou a určovali, kdo bude převezen. První transport vybraných byl určen na 2. července 1949, do druhého transportu, 12. července, kromě těch, které si Rusové vybrali, se mohl přihlásit, kdo chtěl.²⁵ Radim a většina kamarádů ze Šeříku se přihlásili do druhého transportu, protože věděli, že se mohou dostat opět pod velitele Pytlíka, který byl na táboře HORNÍ SLAVKOV u Lokte nad Ohří.²⁶

2.

 

12. ČERVENCE 1949 nastoupil druhý vybraný transport ve Vykmanově do nákladních vozů. Všechen „majetek“ si odváželi s sebou: 2 deky, misky na jídlo, 1 x spodní prádlo (na noc i den), 1 boty, muklovský krátký kabát, kalhoty, vesta.

VE SLAVKOVĚ byly dva baráky: starý barák byl osídlen těmi, co přijeli 2. července, a druhý, nový, těmi, kteří přijeli 12. července. V prvním transportu byla většina retribučáků, v druhém transportu většina politických. Ve světnicích se spalo po dvanácti na palandách. Tábor byl opět obehnán dráty, hlídán ze „špačkáren“; oproti Vykmanovu byli zde již také psi. O tom, jak často měnili muklům prádlo, svědčí tato vzpomínka: Občas bylo muklům povoleno pořádat „kulturní večery“. Na jednom z takových večerů účinkoval herec Miškovský (odsouzený podle retribučního zákona k poměrně malému trestu – asi 4 roky – údajně za to, že za války někde parodoval presidenta Beneše); zpíval kuplet o tom, že ve Slavkově je zvláštní, téměř zázračné prádlo; začíná se špinit teprve koncem čtvrtého týdne a ručníky vydrží čisté dokonce celý rok!

Muklové chodili pracovat do uranových dolů na tři směny: ranní, odpolední a noční. Museli zvládnout veškeré hornické práce. Od vrtání až po odvoz materiálu. Na vedoucích místech byli ruští „inženýři“; muklové pracovali společně s civilními horníky, kteří byli velice slušní, s některými z nich se pak setkávali – jako s mukly – v pozdějších letech v jiných táborech.

Moták doručený pomocí civilních horníků:

 
 

---

7. srpna 1949

Drahá mámo!

Posílám Ti mnoho a mnoho pozdravů a pus. Lituji, že jsem Ti při včerejší návštěvě nemohl věnovat více času. Velice mě zarmoutilo, žes prý na zpáteční cestě plakala. Mrzelo mne to jednak proto, že to - jak jistě víš - nemám rád, a hlavně proto, že půjdeš do dalšího měsíce tvrdé práce smutná a zklamaná. - Na stravu se tu nemám špatně. Ze začátku tu byla strava velmi jednotvárná, ale poslední dobou se značně zlepšila. Dnes k obědu budeme mít uzené. Po stránce hygienické je to horší. Je nás tu přes pět set a máme pouze čtyři záchody, takže - zejména ráno a večer - stojí dlouhě řady ve frontě. Ale i to se jistě zlepší, neboť se tu neustále staví. Hlavně tedy neměj o mne starost! Čisté prádlo jsme už asi 3 měsíce nedostali, poněvadž prý mají v prádelně dovolenou; ale kdo je zvyklý hygieně, tak čistotu udržuje a prádlo si vypere: dostali jsme na to mýdlo a prášek. Vyřiď laskavě mnoho pozdravů tátovi! Že mu přeji k narozeninám všechno nejlepší, mnoho zdraví, duševního klidu a víry, že sunt certi denique fines. Ať užije co nejpříjemněji prázdnin a vrátí se zotaven do další práce! Těším se, že mě po mém návratu přivítá Epiktetem.²⁷

Nazdar Milenko, hezky užij prázdnin. Přeji Ti krásné počasí, aby sis hezky zaplavala - těším se, jak si brzy zaplaveme spolu. Pozdravuj ode mne všechny známé! Na brzkou shledanou se těší

Tvůj Ráďa

---

 

Psychicky na tom byli muklové v té době všichni dobře; počítali s tím, že jsou tu jen nakrátko, a brali to jako tvrdší, ale dobrou životní zkušenost.

Civilní správce tábora se jmenoval Pechř. Nosil košili s obrovskou rudou hvězdou, staral se však dobře o proviant, dokonce upozorňoval na bomzáky i obstarával černé dopisy. Bohužel nebyl ve Slavkově dlouho, po něm nastoupil bachař. (Důvod jeho odvolám není bez zajímavosti: jeden z vězňů normální táborovou poštou napsal: „Milá maminko, mám zakázané balíčky. To ale nevadí, posílej vše na adresu: Civilní správce Pechr, Horní Slavkov u Lokte čís. ...“ Úplně nezkušený vězeň zřejmě zapomněl, že z tábora neodejde ani jeden dopis bez cenzury a razítka velitele – i když velitelem byl Pytlík.) Psát se tehdy mohlo, jak kdo chtěl často; návštěvy byly ze začátku přímo v táboře, později ve Slavkově, kam vězně odváželi nákladními auty. V návštěvní budově byla malá předsíňka a jedna místnost za drátěným katrem; více vězňů tu hlídal jeden esenbák; návštěva trvala asi půl hodiny. Na táboře nebyla dosud žádná knihovna, nedocházely noviny, ale nebyla také korekce – za Pytlíka nebyl nikdo tvrdě trestán, velitel dodržoval heslo: „Vězeň smí dělat všechno, čím druhým neškodí.“ (Např. katoličtí kněží sloužili bez utajování mše; pouze když požadovali modlitebnu, nevyhovělo se jim.) Pytlík nedovolil, aby vězňům byly oholeny hlavy – „moji chlapci pracují v dolech, horníci také nemají holé lebky!“ Idylu za jeho vedení do jisté míry ilustruje i první návštěva příbuzných ve Slavkově 6. 8. 1949: když příbuzní přijeli k táboru, zjistilo se, že od místnosti, kde se měla návštěva konat, ztratil dozorce Malina klíče. Tak se tedy příbuzní rozestavili podél tábora a povídali si s mukly přes dráty – za občasného vrčení a štěkám psů... Pytlík byl přeložen, když 19 muklů zdařile uteklo; Pytlík totiž do hlášení uvedl: počet x vězňů minus 19 (útěk 19 vězňů) – a tím to pro mukly skončilo; Pytlík však přestal být velitelem tábora Slavkov.

Cyklostylovaná zpráva příbuzným vězňů (přiloženo k dopisu vězně):

 
 

---

Vzhledem k převedení do stavu vězňů trestního ústavu je nová adresa pisatele:

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE,

PLZEŇ, KLATOVSKÁ 56, oddělení E.

Potravinové zásilky vzhledem ke zvýšeným dávkám NENÍ dovoleno napříště vězňům ani zasílat ani donášet. Budou-li přesto potravinové zásilky zasílány, budou vráceny na účet odesilatele. Dopisy smí vězeň přijímat a odesílat jednou za dva měsíce.

---

 

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE V PLZNI

________________________________________________

Čís. km. 524 vyšetřovanec státního soudu

razítko: cenzurováno

Jméno: Radim Kuthan

Pište čitelně jen na linky. Na ohraničený levý okraj nepište.

dne 31. 8. 49

Drahá mámo!

Na základě nové vyhlášky tu byly až do odvolání zakázány návštěvy a balíčky. Návštěvy prý pro nedostatečný pracovní výkon a pro porušování domácího řádu. Za odměnu za zvláštní píli při práci bude povolena návštěva, což trestanec příbuzným dopisem oznámí (dva řádky cenzurou zaškrtány).

Balíky byly zakázané prý pro zvýšený příděl potravin (jeden a půl řádku cenzurou zaškrtáno).

Starost o mne mít nemusíš. Jsem zdráv a jídla mám také dostatek. Pracuji teď (dvě slova cenzurou zaškrtána), - takže se o mé zdraví obávat nemusíš. Buďte všichni zdrávi a hlavně buďte dobré mysli! V šťastnou shledanou (jedno slovo cenzurou zaškrtáno) doufá

Tvůj Radim

---

 

Nový velitel se jmenoval Čech. Přestože byl „modrý“ (SVS), režim v táboře se změnil. Byly zavedeny brigády (po návratu ze směny se muselo jít ještě pracovat uvnitř tábora), bylo zakázáno volné zasílání balíčků, omezena korespondence, začalo bití za přestupky (bití pendrekem na velitelství – Čech bil vězně osobně), a bylo to bití vydatné. Velitel se choval stejně ke všem vězňům, tj. političtí neměli těžší režim. Místa v táboře (např. starší tábora, kancelářské síly) byla stále obsazena z řad politických vězňů. Lékařem byl v tu dobu dr. Harabúz²⁸ , zubař byl dentista Josef Rauchman, velice šikovný, takže k němu chodili i civilisté z Horního Slavkova.

Příběh dr. Harabúze je příběhem své doby: Harabúz byl z chudé rodiny, vystudoval na vojenské stipendium a dopracoval se k výraznému antimilitarismu. Jeho první nesnáze začaly, když chtěl odejít od vojáků. Krátce po Únoru se náhodně na ulici setkal se známým, který mu říkal, že chce odejít „za kopečky“; Harabúz mu to rozmlouval, pokládal to za nesmyslný krok, protože „stejně to brzy praskne“. Přítel se o útěk za hranice pokusil. Chytili ho. Při výslechu mezi jiným řekl, že se také svěřil dr. Harabúzovi. Harabúz dostal 4 roky za neoznámení; odseděl si je celé.

Velitel Čech byl na Slavkově do konce roku 1949. Po něm nastoupil Jaroslav Rada. V táboře nastalo určité uvolnění (navíc muklové využívali trvalého napětí, které vládlo ve vedení: velitel Rada byl alkoholik a sukničkář a druhý mocný pán – osvětář Stloukal byl abstinent a homosexuál). Rada opět povolil volné posílání balíčků, toleroval i černé dopisy. Bál se však útěků – po Pytlíkově zkušenosti by byl útěk vězně pro Radu profesionální katastrofou. Řadu prozrazených příprav útěků řešil těžkým ztlučením vězňů; aby ani k přípravě nedocházelo, šířil po táboře zprávy, že v nejbližší době dojde k urovnání poměrů a všichni političtí půjdou domů. Dokonce tak hovořil i otevřeně při nástupech. Řekl například: „Co svět světem stojí, politické tresty se neseděly a sedět nebudou. Ať se na  TOMHLE  místě propadnu (udělal úkrok stranou), jestli do šesti měsíců nebudou všichni političtí doma.“ Radovým zástupcem byl Josef Hřebík, který měl nejvyšší vzdělání ze všech bachařů: čtyři měšťanky. Říkalo se mu Gombík, protože nesnášel nezapnuté knoflíky: „Ha! Gombík! Urežem!“ První zavedl stříhání dohola za trest; když se dozvěděl, že některý z muklů ho jmenuje přezdívkou: „K holiči! Ostrihať, keď nevieš, ako sa volám!“ Osvětář Stanislav Stloukal byl, jak už jsme řekli, homosexuál: povolil retribučákovi Kunischovi – zvanému Adéla – nosit ženské šaty a dlouhou zlatou paruku. O vánocích roku 1950 měli bachaři volno a službu měl jen jeden z nich, Karel Macoun. Procházel táborem, potkal Adélu a spustil: „Propána, ženská, jak jste se sem dostala, honem děte vocuď, než vás někdo uvidí, víte, co bych měl za malér, kdyby vás tu někdo našel?“ a vystrkoval Adélu z brány. Kunischovi dalo dost práce, než dokázal, že není ženská a že do tábora patří...

První komunista, který se na táboře objevil, byl Franta Svoboda – kulturní referent SČM, s trestem asi tří let za rvačku a ublížení na těle. Byl velice nevzdělaný a strašlivě naivní – a stále zapálený komunista. Jednou si přišel stěžovat Gombíkovi, že se v šachtě před ním objevil Permoník, sfoukl mu kahan a dal mu takovou facku, že mu ulétla čepice. Gombík namítl: „To si ale hrdina, stať sa to mne, to by si videl, čo by som mu ukázal.“ „Jo,“ ukázal, „takovýhle hovno byste ukázal. Ten má páru, to byste nevěřil!“ (Permoník = Lojza Smička, maličký retribučák.) Kluci pak navedli prvního komunistu, aby s sebou nosil na šichtu cigarety, dával je za určenou stojku, pak že bude mít pokoj.

Občas bývaly kulturní večery v kulturním sále. Hrála kapela složená z retribučáků, recitovalo se, všechno zpaměti; na táboře nebyly žádné knihy. Radim např. recitoval Dyka: Země mluví, Machara: Titus Manlius. Zatím nebyl důvod říkat něco mezi řádky, mohlo se volně mluvit. První komunista psal básně a k velké radosti muklů je rád recitoval. Např. velký úspěch měla báseň Svazák. (Radim báseň viděl napsanou, pamatuje si tedy i svérázný pravopis):

Stůj Svazáku pevně na stráži
než odbyde tvoje hodina
Hodina odbyla
matka se s ním loučila.
Kam odcházíš milý synu?
Kam odcházíš na vojnu?
Odcházím v širé pole
kde domi hoří a lidé umírají.
Zdálky se blíží vítězné vojsko
v čele se Stalinem a Gottwaldem

Muklové se mohli potrhat smíchy a velitel Rada tleskal a volal: „Výborně! Výborně!“ Po velkém literárním úspěchu byl první komunista velice sebevědomý. Nedalo tedy muklům velkou práci přemluvit ho, aby složil oslavnou báseň k svátku velitele tábora. (Nutno předeslat: Jaroslav Rada měl průšvih. Šel se projít do lesa a zastřelil tam tokajícího tetřívka. Hajný ho přistihl a podal na velitele trestní oznámení za pytláctví. Přirozeně se to nějak ututlalo, ale muklové se bavili.) Než začal básník tvořit, nakukali mu, že Rada sloužil na vojně s Jaroslavem ze Šternberka a že byli spolu nerozluční přátelé, které pojila zejména vášeň ke střílení; a konečně, že Rada dokázal, jak umí střílet, když nedávno tak krásně sestřelil tetřeva. První komunista napsal:

Pane veliteli.
Provolávám třikrát sláva!
Vzpomeňte na Jaroslava,
který ze Šternberka zván
a vámi tolik milován!
Ještě teď vás občas zláká
pohonit si v lese ptáka –
– ohniváka
co nad hlavou nám kráká...

Dál si to už Radim naštěstí nepamatuje. Velitel nakonec báseň nedostal, muklové si mu ji přece jen netroufali dát. První komunista Franta Svoboda byl většinou muklům pro smích – a byl dost opuštěný. Přítele konečně našel, když se na táboře objevil druhý pravověrný komunista: dostal se do vězení za pokus o přechod hranic. Byl odsouzen ke třem letům; u soudu uvedl, že za hranice se chtěl dostat proto, aby mohl v nepřátelské cizině propagovat komunismus. Říkal o sobě, že je evangelík a že jedině komunismus mu zaručuje naprostou náboženskou svobodu. Měl to, chudák, trochu popletené...

Již za Pytlíka byl v táboře vězeň František Šešulka. Povídání o něm nazval Radim Perpetuum mobile – aneb Šešulkův hybostroj. Onen muž byl v civilu hostinský a vysloužil si poměrně malý trest za drobný podvod a protistátní řeči v hospodě. Od příchodu na Slavkov se soustavně vyhýbal práci; jako důvod uváděl své stáří (bylo mu asi šedesát let), nemoc apod. Práci se zdárně vyhýbal až do oznámení, že „nezařazení“ budou převezeni do Kartouz. Tehdy se Šešulka odebral na velitelství a oznámil, že již dávno před zatčením pracoval na velikém vynálezu, a že by byl ochoten pokračovat v práci i ve výkonu trestu. Zauvažovali bachaři, esenbáci; zauvažoval i inspektor inženýr Litvínov – a uvěřili. Ruský inženýr byl obzvláště nadšen. Dal Šešulkovi v táboře zřídit domek s dvěma místnostmi, v jedné mu zařídil byt, v druhé pracovnu. Šešulka sestrojil jakýsi „stroj“, s nímž si od rána do večera hrál. Byl placen Ústředními dílnami, kde měl přednostní právo. Zavázal se, že do určité doby bude stroj hotov. Když se termín přiblížil, Šešulka se vymluvil na nekvalitní součástky, a termín byl přesunut. „Podívejte se, pane veliteli, když za to takhle tahám, tak se to pohybuje. Kdyby byly lepší součástky – bude se to pohybovat bez tahání. Vždyť je to samý zmetek!“ Velitel tábora Rada mu tedy nabídl, kdyby se dozvěděl od civilistů(!) o nových součástkách, že mu budou okamžitě obstarány. A tak Šešulka občas zašel do kanceláře: „Pane Hančíku (tehdy se ještě bachařům říkalo jménem), dozvěděl jsem se, že v Chebu jsou součástky!“ Bachař vstal od oběda, nasedl na motorku, naložil Šešulku na tandem a jel s ním na výlet do Chebu. Jakmile přišla nějaká inspekce do tábora, první cesta vedla k Šešulkovi. „Podívejte se, když za to takhle zatahám, tak se to pohybuje. Kdyby byly lepší součástky... vždyť je to samý zmetek!“ Všichni byli okouzleni a nadšeni. Tradovalo se, že na Šešulkův hybostroj budou jezdit těžní klece, bude se vrtat, budou jezdit vlaky, létat letadla; propočítávalo se, kolik se ušetří pracovníků, energie, elektřiny... Pak došlo k vážnému sporu o patent mezi Ústředními dílnami a táborem. Shodli se pouze na tom, že patent nebude patřit Šešulkovi. Nárok si dělaly Ústřední dílny, protože Šešulku platí, ale stejně tak svůj nárok uplatňoval tábor, protože Šešulka je trestanec. Spor byl ukončen tím, že jednoho rána Šešulku i s „vynálezem“ naložili a odvezli ho do ústředního tábora Vykmanov, kde prý Šešulka pokračoval „v práci“ až do vypršení svého trestu.

Cyklostylovaná zpráva příbuzným vězňů (přiloženo k dopisu vězně):

 
 

---

UPOZORNĚNÍ

Příště adresujte dopis odsouzenému takto:

1) Na obálku napište pouze tuto adresu:

Vězeňský ústav

Ostrov u K. Varů

poštovní schránka 100

do levého rohu obálky nalepte povolenku!

Na zadní stranu obálky uveďte odesilatele!

2) Na dopisní papír do levého rohu nahoře napište číslo km. a jméno odsouzeného!

Nebude-li tato forma dodržena, nebude dopis odsouzenému doručen!

---

 

 
 

---

Velitelství stanice

čís. km. 01263/X

SVS v Ostrově

vyšetřovanec st. soudu

jméno: Radim Kuthan

Pište čitelně jen na linky! Na ohraničený levý okraj nepište!

Drahá mámo!

Nedávno jsem dostal Tvůj zářijový dopis. Zarazilo a zarmoutilo mne, že jsem z toho dopisu vycítil, že máš o mne strach. Vždyť jsi mne vždycky vychovávala k tomu, abych se nebál, a ted, když se Ti to konečně podařilo, vidím, že Ty máš strach! A dokonce strach a starost o mne, ačkoliv víš, jak to nemám rád, a ačkoliv jsi mi už tolikrát při návštěvě slíbila, že budeš klidná.

---

 

Začátkem padesátého roku se návštěvy přesunuly na Bory; Jáchymov začal být státním tajemstvím. Vězně z táborů odváželi autobusy na Bory a zpět.

Asi tou dobou byla na Slavkově založena knihovna. Zhruba pro 600 lidí byly k dispozici čtyři knihy: Příběh opravdového člověka, Pád Paříže, Za námi Moskva a čtvrtou knihu si už Radim nepamatuje.²⁹ Knih pak pomalu přibývalo, byly však stále stejného druhu a nikdo si je nepůjčoval. Směly se i předplatit noviny (z konta nebo i na dluh): Rudé právo a Mladá fronta.

Vězňů přibývalo, přestože někteří „retribučáci“ odcházeli. Vznikaly dokonce nové tábory (Ležnice, Svatopluk, Šachta dvanáct).

V té době pracoval Radim v kanceláři. Měl přístup k zápisům i životopisům bachařů, které byly uloženy v kádrových materiálech.

„Josef Hančík – Životopis. Moji oba 2 rodiče byli dělníci. Já jsem vichodil 5 tříd obecné školy a viučil jsem se Holičem u vícero mystrů...“

Dopis jiného vězně:

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV VE VALDICÍCH U JIČÍNA

________________________________________________

Valdice 14. 5. 1950

odesílatel: zákl. č. 5961
jméno: Jaroslav Štěpánek
adresát: Dr. Kuthanová
příbuzenský poměr: známá

Píši Vám v den Vašeho svátku matek. Bohužel mně osud nedopřál, abych mohl v tento den vyjádřit svou lásku své matce a oplatit jí část toho, co pro mě obětovala. Vám, drahá paní, jako jedné z těch maminek, přeji, abyste ještě dlouhá léta žila mezi námi, abyste byla šťastná a spokojená. Příroda Vám podá tu nejkrásnější kytici květů a ptáčci zazpívají tu nejlíbeznější píseň za nás všechny, kteří nemůžeme být mezi Vámi. Jsem rád, že Radim je stále v kanceláři, jelikož manuální práce je u něho naprosto vyloučena.

Váš Jarka

---

 

Ještě za velitelství Rady byl vydán rozkaz odstranit z kanceláří státní vězně a nahradit je retribučáky a kriminálními. Političtí měli pracovat především v dolech, event. na povrchových pracích. Tak např. za Radimova kamaráda Rudu Osičku nastoupil „retribučák“ Stýblo, za Radima dr. Sklenář – bývalý komunista, referent ONV, trestaný za zneužití úřední moci; kantýnským byl jmenován Adolf Hanslitschek, bývalý člen Schutzpolizei, který byl trestán za spoluúčast na vyhlazení Lidic; uměl česky – pouze spisovně: každému vykal, a když ho někdo rozzlobil, oslovoval ho zásadně „pane doktore“.³⁰

V době, kdy začala diskriminace politických vězňů (někdy v létě padesátého roku), se podařil, ještě za Radova velitelování, tento útěk: Esenbáci se stravovali v kuchyni, kam chodili vařit kuchaři-vězňové. (Bachaři jedli zvlášť, těm vařil Lojza Švec, který měl BWR na čtyři křížky³¹ – bachařům to vůbec nevadilo, Švec vařil dobře!). Jeden z muklů zůstával vždy v kuchyni s jedním esenbákem přes noc, aby připravil oběd na příští den. A jednou ze soboty na neděli zůstal v kuchyni Petar Strlič. Připravoval španělské ptáčky, na které se esenbáci moc těšili.

Když v noci hlídající esenbák usnul, Petar si oblékl jeho uniformu, maso naházel psům a utekl. Psi ani neštěkli a Strlič nebyl dopaden. Pointa celého příběhu byla v tom, že esenbáci měli v neděli k obědu cezené nudle místo španělských ptáčků...

Režim v táboře se postupně stále přiostřoval; např. pokud došlo k útěku, odnesli to ti, kteří zůstali; kamarádi toho, který utekl, byli surově biti - nejvíce velitelem Radou a Gombíkem. Např. Miroslav Kmínek se pokusil o útěk a byl chycen. Při výslechu velitel požadoval, aby řekl, co dělal večer před útěkem. Vypověděl, že seděl na světnici, hrál na kytaru a zpíval. Mezi řadou písniček byla také „Loučím se s vámi, moji milí kamarádi“. Ihned byl přiveden velitel světnice Bertin Stoklasa a byl nucen, aby se přiznal, že o útěku věděl. Odmítal se přiznat; tloukli ho tak dlouho, až mu přerazili ruku.

Elitním zaměstnáním – už v té době – bylo vaření. Pro jídlo si muklové chodili s ešusy; jedlo se na světnicích. K snídani byla černá brynda, zvaná též káva MV, chléb; k obědu polévka, maso – tenkrát téměř pravidelně; večeře byla někdy teplá, někdy studená (chléb, salám). Do práce na šachtu jídlo vězňové nedostávali, ani pití; hlad však tenkrát nebyl.

Jakmile byl vězeň transportován na Jáchymovsko do Vykmanova, bylo mu přiděleno borské číslo. Krátce po příchodu „Šeříku“ byly zavedeny dvě série jáchymovských čísel: pro krátkodobé tresty do jednoho roku číslo l/V a následující, pro ostatní tresty 01 a další až do 010000, pak série A01 a další. Původní borská čísla byla přečíslována.

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE V PLZNI

________________________________________________

Dne 24. 6. 1950

Čís. km.: 01263 oddělení E

čteno 7     2. VII. 1950

Jméno vězně: Kuthan Radim

Pište čitelně, urychlíte tak odeslání dopisů! Nepište na okraj!

Drahá mámo!

Tak zase po dvou měsících sedám ke stolu, abych Ti poslal mnoho srdečných pozdravů. Také Ruda moc pozdravuje a děkuje Ti, žes poskytla jeho paní a Rudouškovi nocleh. To měla zase Milena radost, že se měla o koho starat, viď! Rudu velice potěšil Tvůj úsudek o Rudouškovi: (dvě slova cenzurou zaškrtána).

Tvůj dopis z 8. června jsem dostal asi před týdnem. O smrti J. S. prof. Krčmáře jsem se dozvěděl už z novin. Je ho veliká škoda, byl to náš největší znalec v oboru čsl. práva soukromého. Ale dožil se přece jen požehnaného věku. Jak to snáší Míla Pačová?

Dne 11. června jsem vzpomínal na Tebe a v duchu Ti přál všechno nejlepší. Už třetí narozeniny, k nimž Ti nemohu přát osobně! Ale přesto byly pro mne méně smutné než loňské na Pankráci nebo předloňské na „Čtyráku“.

Dnes jsem také oslavil zajímavé jubileum: 1 1/2 roku definitivního pobytu v kriminále. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu tak dlouho sedět, ale vidím, jak to krásně ubíhá: už 1/10 trestu za mnou a věřím, že těch zbývajících 9/10 uteče ještě rychleji. Pozdravuj všechny známé, tátovi přeji všechno nejlepší k narozeninám (jeden a půl řádku cenzurou zaškrtáno). Kdykoliv tu sahám do knihovny, vzpomínám si na svou knihovnu a těším se, jak si zase jednou přečtu znovu své oblíbené knihy: Světovou revoluci, V záři hellénského slunce aj.

- Napiš mi, jak se daří Ance, Vláďovi, Jeníčkovi, oběma babičkám (dvě slova cenzurou zaškrtána).

S pozdravem Elišce, Danče³² , Justince i všem ostatním

Tvůj Radim

---

 

Optimistický názor, že „život v kriminále je tvrdá, ale dobrá životní zkušenost“, byl podporován skutečností, že mezi politické vězně přibývala řada vynikajících osobností, lidí hluboce vzdělaných a moudrých. Společné soužití s nimi, dlouhé a vážné diskuse, které společně vedli – to vše zanechávalo v často ještě nedospělých myslích hluboké stopy a do značné míry působilo – i s jinými faktory – na konečné formování mnohých charakterů.

Jednou takovou osobností byl prof. Václav Chytil, profesor národního hospodářství na Masarykově univerzitě v Brně³³ – byl uvězněn v souvislosti s dr. Horákovou, a dostal 15 let. Pracoval jako skladník na šachtě. Když se bachaři dozvěděli, že učil na vysoké škole, pověřili ho navíc výukou negramotných. Chytil vykonával tuto funkci s velkou láskou a úspěchem. Jeho žáci byli převážně cikáni. (Přátelé pana profesora zdravili: „Dobrý den, pane řídící!“) Nejúspěšnějším žákem profesora Chytila byl Rudolf Šipoš, maďarský cikán, úplně negramotný; naučil se dobře slovensky číst a psát. Tento cikán byl odsouzený za zločin úmyslného zabití: zavraždil svou ženu, kterou přistihl in flagranti s milencem. Dostal 15 let – byl totiž souzen podle uherského trestního zákona, kde za vraždu nevěrné ženy (resp. za vraždu v emoci) byla tato sazba. Radim si vzpomněl na doslovné znění obžalovacího spisu: ...přistihl svou ženu s Gézou Mundim, „uderil ju sekerou po hlave, takže jí vytekol mozog, takže Gisela Šipošová, rodená Farkašová, zomrela!“

Profesor Chytil byl nesmírně slušný a noblesní člověk. V jistém smyslu byl však mezi mukly nepopulární: zastával totiž pesimistický názor, že tento režim neskončí tak brzy; odhadoval, že se udrží až 5 let!!! Po nějaké době se ho Radim ptal:

Zastáváš dosud svou pětiletou teorii? Profesor Chytil odpověděl: Ne už jsem ji opustil. Prodloužil jsem ji na dvacet let!³⁴

Osobnost profesora Chytila imponovala zřejmě i vězni Jakubčíkovi, a tak záhy o sobě začal šířit, že je také univerzitním profesorem, a to profesorem filozofie na brněnské univerzitě. O filozofii neměl ani ponětí, zato znal každého, kdo měl akademický titul. Dílem byl muklům pro smích, dílem je jeho snobství dráždilo. Jednou se Radim „profesora“ Jakubčíka zeptal, zda nepamatuje z německé právnické fakulty v Brně slavného národohospodáře Jana Gebauera.³⁵

„Pamatuji,“ odpověděl Jakubčík, „ale ten by ti dal, kdybys mu řekl Jan Gebauer. Vždycky Johan von Gebauer. Zažraný Němec, který za celá desetiletí, co žil v Brně, se nedokázal naučit pořádně česky, a tak, třebaže to byl vynikající národohospodář, jeho občasné české přednášky za mnoho nestály pro absolutní neznalost češtiny.“ K velké radosti Radimově tyto a podobné bludy hlásal Jakubčík před profesorem Chytilem.

Bublina praskla, když jednou při prohlídce světnice musel Jakubčík odpovědět bachaři na otázku, co dělal v civilu: všichni se dozvěděli, že byl poštovním podúředníkem – a to byl konec nesmyslným historkám ze zákulisí brněnské univerzity.

Víra v brzký návrat domů vyplývá i z různých nápisů na „fučíku“. Např.:

Jardo Rado, chystej ranec,
v březnu bude velkej tanec.

nebo:

Ser na práci,
dělej haura,
v květnu čekej
Eisenhowera.

Muklovská tvořivost byla pestrá, od krátkých, často ostrých epigramů až po dlouhé i dojemné básně. Témata byla různá veršovalo se o všem možném. Konec jedné dlouhé básně opěvující PRD (z tábora Bytíz):

...prd prolétne jako motýl
třeba keřem rybízu.
Kdybych já byl pouhým prdem,
uletěl bych z Bytízu.

Na eliášském fučíku tyto verše ztrácely svůj komický náboj:

Kdo jablko loupá – nejí je,
kdo víno nalévá – nepije,
kdo dívku má – a nelíbá,
ač sama se mu nahýbá,
na toho klacek nebo hůl.
To není člověk, to je vůl.

Úřední sdělení rodině:

 
 

---

VELITELSTVÍ ODDÍLU SVS PLZEŇ-BORY

________________________________________________

Č. jed. 110/50
Paní MUDr. M. Kuthanová
Praha II, Dřevná č. 2
VĚC SLUŽEBNÍ
Poštovné platí příjemce (paušalováno přeškrtnuto)

cyklostylovaná zpráva

Velitelství oddílu SVS – trestní ústav pro muže v Plzni – odd. E

V Plzni dne 23. X. 1950

Čj. Osv. – 110/50

P. T.

K Vaší žádosti o povolení návštěvy sděluji, že návštěva se povoluje všem vězňům postupně. Její udělení je podmíněno dobrým chováním a řádným pracovním výkonem vězně s přihlédnutím k jeho fysickým schopnostem.

Nezasílejte proto žádost o návštěvu. Jakmile bude návštěva povolena, zašleme vám včas povolenku k návštěvě.

Velitel:       z rozkazu

ml. stržm. SVS podpis Rada

---

 

K této informaci byl přiložen cyklostylovaný papírek 10 x 7 cm s textem:

 
 

---

Pokyny pro návštěvy.

Abyste si zkrátili čekání před Vaší návštěvou, vypište si na zvláštní lístek následující údaje:

1. Základní číslo a jméno trestance

2. Jména návštěvníků a příbuzenský poměr a bydliště

3. Číslo obč. legitimace

Takto vyplněný lístek si připravte pro každou návštěvu a před návštěvou jej na požádání předložte. K návštěvě použijte prvních ranních vlaků.

---

 

V druhé polovině roku 1950 přibývalo výprasků. Mlátilo se za nezdařené útěky, „černé dopisy“, ale i za nedostatečný pracovní výkon. Ze šachty chodila hlášení, na kolik procent kdo pracuje. Jakmile výkon klesl pod 100 %, byl mukl bit a většinou velmi surově; někteří se po výprasku sotva hýbali, takže dr. Harabúz je vesměs uznával neschopnými práce. Později byla ještě zavedena odstupňovaná strava podle pracovního výkonu: při malém výkonu dostal mukl kromě výprasku ještě poloviční příděl jídla. A ještě o něco později k trestům přibyla dvojnásobná směna – tj. 16 hodin práce vcelku. Mukl byl bit, měl hlad, a šel na 16 hodin pod zem – aby zlepšil svůj pracovní výkon. Přitom ti, kteří pracovali pod 100 %, za to většinou nemohli; záleželo na povaze práce, na kterou byli nakomandováni: např. na rudě byla norma velmi měkká, na rozrážce velmi tvrdá (přestože tu byla velká dřina a splnit normu bylo téměř nemožné). O tom, kam který mukl byl zařazen, rozhodoval důlní; vliv na to měl rovněž parťák, jímž se až dosud mohl stát i politický vězeň.³⁶

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PLZEŇ-BORY

________________________________________________

čteno 7      1. 3. 1950

oddělení E

18. 2. 1950

01263     Kuthan Radim

Drahá mámo a Milenko!

Tak zase po dlouhé době sedám ke stolu, abych Vám poslal stručný pozdrav. Děkuji Vám za návštěvu; měl jsem radost, že jsem vás viděl zdrávy a v dobré náladě. A hlavně jsem rád, že i Vy jste se přesvědčily, že jsem také dobré mysli. - Po vyslechnutí rozsudku 7. června 1949 jsem žádal o písemný opis rozsudku do vlastních rukou, dosud jsem ho však nedostal. Až mi bude doručen, odvolám se. Ale obhájce pro mé opravné řízení mi neber. Odvolání i odůvodnění podám sám a pro odvolací přelíčení mi už zřídí obhájce soud.

Tvůj Radim

PS. Prosím Tě, pošli laskavě rezervní brejle (5 dioptrií)! A informuj se laskavě u soudu, proč mi dosud nedošel písemný opis rozsudku!

---

 

Dopisy i balíčky byly omezeny; vězňové si však vypomáhali mezi sebou: ten, který neměl příbuzné, půjčoval své jméno; na jeho adresu mohli příbuzní jiného mukla poslat balíček i dopis. Mukl bez příbuzných dostal zásilku potravin a jeho kamarád měl spojení s domovem.

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE V PLZNI

________________________________________________

Dne 1. 11. 1950

Čís. km.: 0297 Oddělení E

razítko ČTENO 7

Jméno vězně: Václav Hocek

Radimovo písmo

Milá babičko!

Ani nevíš, jak mě potěšil Tvůj dopis. Jsem zdráv a v dobré kondici, takže se o mne nemusíš bát. Dostal jsem povolenku na 1 balík o váze 2 kg. Bud tak hodná a pošli mi ho! Konzervy a jídlo ve sklenicích však nejsou dovoleny.³⁷ Nejlépe, když mi pošleš špek, nějaké bonbóny a čaj. Často vzpomínám na tetu Anku.

Vzpomíná a těší se na shledanou

Tvůj vnuk Váša

---

 

Dne 10. června 1950 vedení tábora pořádalo kulturní pořad na památku vyvraždění Lidic. Hlavní přípravu měl na starosti osvětář (bachař Stloukal). Úvodem táborová kapela, složená ze samých Němců, zahrála Horst Wessel Lied a za zvuků této písně zahájil osvětář přednášku. Pro chlapce ze „Šeříku“, z nichž většina ve svých 18 letech v pětačtyřicátém bojovala na barikádách, byl tento večer za ostnatými dráty, pět let po válce, téměř šokující příhodou. Když se trochu vzpamatovali, jeden z nich poznamenal, že ještě scházelo, aby Adolf Hanslitschek vystoupil jako přímý účastník s přednáškou Jak jsem je likvidoval.

Mezi esenbáky, kteří měli na starosti ostrahu, byla také specializovaná funkce – tzv. fárači. Ti měli za úkol fárat do šachty, chodit po dílech a přesvědčovat se jednak o tom, zda muklové dostatečně pracují, a jednak o tom, zda nikdo nepřipravuje útěk; že byli mezi mukly naprosto nepopulární, není snad nutné rozvádět. Jedním z takových fáračů byl esenbák Zika z Podkarpatské Rusi; dělal se úžasně důležitý – muklové mu říkali Generál Hovno. Rád se na dílech s vězni bavil, vyptával se každého, kolik dostal, a každému poradil, aby si po odpykání poloviny trestu zažádal o podmíněné propuštění. Muklové byli přirozeně z otázek a rad otráveni a znechuceni. Například jeden mukl (seděl původně za retribuci a pokusil se o útěk: přidali mu něco za loupežné přepadení; znovu utekl: přidali mu za velezradu a vyzvědačství) esenbákovi na jeho rady naštvaně odpověděl: Víte, co je u mě polovička? Třicet dva let!!!

Státní vězeň Fiala pracoval na díle a Generál Hovno se ho ptá: – Zač jste tady? – Za vraždu! – A kolik jste dostal? Frak³⁸ , co jinýho jsem moh dostat, když ne houpačku! – A koho jste zabil? – Ale, jednoho, co mě chodil furt otravovat. – A čím jste ho zabil? – Fiala si změřil Generála a odpověděl: JEDNOU RANOU PĚSTÍ. – Generál zbledl, pozdravil „Zdař bůh“ a zmizel z dosahu „nebezpečného vraha“. Fiala, který přirozeně nikdy nikoho nezabil, měl teď od něho definitivně pokoj.

Koncem roku 1950 byl velitel Rada odvolán a na jeho místo na krátkou dobu nastoupil poslední bachařský velitel Pečený. Již za něho došlo k přiostření, např. zakázal návštěvy mezi osazenstvem různých světnic.

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE V PLZNI

________________________________________________

Čteno 7

Čís. km.: 01263 Oddělení E

Dne 17. 12. 1950

Jméno vězně: Kuthan Radim

Pište čitelně, urychlíte tak odesílání dopisů! Nepište na okraj!

Drahá mámo!

Děkuji Ti za všechny dopisy, které jsem od Tebe dostal, i za poslední balíček. A hlavně za to, že se tak staráš o můj případ. Já jsem totiž rozsudek dosud nedostal, a tak jsem rád, že jste za mne podali odvolání. Bude-li mi ještě opis rozsudku doručen, pošlu odůvodnění svého odvolání. V každém případě bych však chtěl být k odvolacímu řízení předveden. Snaž se mi laskavě zařídit, aby si mne soud vyžádal! Že bych duševně zakrněl, toho se nebojím. A to, čemu jsem se dříve naučil, také celkem nezapomínám. Hlavně jsem se procvičil v psaní různých žádostí, takže jsem si tu vysloužil přezdívku „advokát chudých“. - Prosím tě, mámo, psal mi kamarád a žádá mě, abych mu odepsal. Napiš mu laskavě, že mu srdečně děkuji za lístek i za všechnu ochotu a že mě moc potěšilo, že na mne nezapomněl. Zatím mu však nemám možnost napsat, neboť řádný dopis mám povolen 1 x za dva měsíce. Často si na něj vzpomínám a moc ho pozdravuji. Adresa (jeden a půl řádku zaškrtáno cenzurou).

Tě pic Milenko!

Děkuji za dopis a hlavně za Seifertovu báseň, která se mi tak líbila, že jsem Ti odpustil všechny pravopisné chyby. Pošli další! Můžeš-li, pošli mi Macharovu báseň „Hus“ (Sbír. Apoštolově), rád bych ji tu přednesl. Vyřiď mé poděkování za pozdrav svému češtináři³⁹ a moc ode mne pozdravuj Jendu i všechny ostatní. V mezích možností přeji co nejhezčí vánoce - už třetí, které trávím bez vás.

Váš Radim

---

 

Dopis bývalého Radimova spoluvězně:  
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV VE VALDICÍCH

________________________________________________

Valdice 26. 11. 1950

odesílatel: zákl. č. 5961
jméno: Jaroslav Štěpánek
adresát: Marie Kuthanová
příbuzenský poměr: teta

Tetičko, ani za necelý měsíc budou svátky vánoční, tak posílám polovinu dopisu Radimkovi. Budte tak laskavá a zašlete mu ji. Tento rok již budu zavřen třetí vánoce! Poslední! Na první jsem byl zatčen v Domažlicích, na druhé jsem byl na Jáchymovsku, a teď zde. Byl jsem raději ve Slavkově. Zde mimo ústav pracovat jít nemohu, tak si připadám jako ti mniši, co zde byli. Teď se budu snažit ty předvánoční dny nějak vyplnit, jsou sice smutné, prožívat je v tomto prostředí, ale musíme doufat. Přeji Vám dlouhá léta, hodně zdraví a radostnějšího žití v úplném kruhu rodinném ještě v tomto roce. Všem vám přeji bohatého ježíška a Vám tetičko, dárek nejdražší - šťastnější budoucnost.

Drahý Radimku, napiš mně o sobě, jak se Ti daří, nejsi nemocný? Těším se na shledání s Tebou, to bude nejradostnější chvíle. Vždyť již kroutíme třetí vánoce, tak myslím, že to stačí, ne? K svátkům vánočním Ti přeji hodně zdraví a pevnou víru, že se vše zase navrátí v náš lepší život. Abychom žili opět jako dříve u našich nejdražších doma. Pozdravuj všechny chlapce! Na shledanou s Tebou v příštím roce se těší

Tvůj Jarka

---

 

Počátkem roku 1951 nastala definitivní vláda SNB: správa táborů připadla úplně do jejich rukou. Již na konci Radova období byla na Slavkově postavena dřevěná korekce. Den před nástupem SNB byl kdosi zavřen do korekce za „rozšiřování nepravdivých zpráv, že správu tábora převezme SNB“. Esenbáci tábor převzali, ale mukl trest v korekci odseděl.

Změny ve vedení tábora byly důkladné: staří bachaři šli do penze, mladí přešli k SNB, ale všichni z tábora odešli. Nástup SNB byl počátek těžké diskriminace politických vězňů. Nový velitel SNB se jmenoval Němec. Ihned po jeho nástupu bylo cítit přiostření; zvláště se soustředil na organizování brigád: při nástupu byli označeni vězňové, kteří po návratu ze šichty museli dál pracovat v táboře (úprava tábora apod.). Vesměs byli vybíráni státní vězni – a asi tak jako mezi popravenými českými pány na Staroměstském náměstí byl katolík Diviš Černín, tak mezi státní vězně připletli jednoho retribučáka. Byl to téměř pravidelně Heinz Giessing, nejslušnější Němec, který doplatil na to, že se výhradně kamarádil se státními vězni. Brigáda se odehrávala za dozoru SNB. Pokud dříve vedl mukly bachař – měl pistoli; SNB byli ozbrojeni vždy automatem. Bachař s pistolí vedl 10 muklů; dva až tři esenbáci s automaty hlídali i méně než 10 muklů.

Po nástupu esenbé začaly časté tresty korekcí. Vynesení trestu korekce bylo bez stanov a omezení. Do doby, dokud byli společně bachaři a esenbáci, dalo se do jisté míry těžit z odporu, který proti sobě esenbáci a bachaři měli. Kupř. bachaři měli vlastní bomzáky a esenbáci opět své. Když se bachaři o někom dozvěděli, že donáší SNB, tak ho okamžitě přeložili.

Po příchodu SNB bachařští bomzáci zůstali věrní a přestali bomzovat. Při nástupu SNB měl tábor 2000 vězňů (v době největšího rozsahu měl tábor Prokop asi 3000 vězňů).

Černý dopis (moták) – psáno tužkou na bílém dopisním papíru:

 
 

---

Motto: „Když čekat znáš, ba čekat beze zloby...“

(Kipling: If you wait and not be tired by waiting...)

Drahá Maroušku!

Především srdečný dík za všechny dopisy! Psal jsem Ti řádný dopis, který však byl stornován s poznámkou „Pište řádně!“ A tak musím touto cestou. Příští řádné dopisy budu psát proto stručné, jinak totiž hrozí nebezpečí, že nebude odeslán. To Ti píšu proto, abys mi neměla za zlé vynechané řádky.

Ohledně případu: Právo na účast mám, i když si mě soud nevyžádá, ale toho práva se nikde nedovolám. Možná, že by pomohlo, kdybys mi pak zaslala peníze na eskortu, ale jistější bude, když si mě soud vyžádá. Psalas mi, že Milena je v Teplicích. Nevím však dosud, z jakých důvodů nebyla přijata do gymnázia. Vysvědčení, pokud vím, měla velmi dobré a princip personality trestu byl v trestním zákoně č. 86/50 Sb. zachován. Pozdravuj ode mne Kovaříčkovy, Bacílkovy⁴⁰ i všechny ostatní známé. Návštěvu dostanu asi v březnu nebo v dubnu. Srdečně zdraví a vzpomíná

Tvůj Ráďa

P.S. Napiš mi, jaký to byl zlý sen! A neměj o mne starost! Víš dobře, že to nemám rád. R.

---

 

Černý dopis (moták) – psáno modrou pastelkou na žlutém dopisním papíru:

 
 

---

23. 2. 1951

Drahá Maroušku!

Především srdečný pozdrav a díky za všechny dopisy! Jak se tu mám? Nestěžuji si, neboť si říkám, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře, ale chválit si to zrovna také nemohu. Rozhodně bych netoužil po přeložení. Tady už mám svou společnost a nerad bych si zvykal na jiné prostředí. Co mě tu vskutku štve, to jsou někteří spoluvězňové. Kupodivu velmi dobře vycházím se zloději a ostatními kriminálními delikventy. Zato největší kreatury jsem poznal mezi kolaboranty, za udavačství sedí a udávají zase. Jako šéfkuchař se tu roztahuje Kazimír Sýkora, který říká, že je „Němec“, ale „Jeho maminek prý stará sokolofna“, a jeho zásluhou je tu jídlo pod psa. Pouze polévky a jiná jídla, která nevaří on, jsou dobrá. Dále zasluhuje pozornosti kantinský Adolf Hanslitschek, účastník vyvraždováni Lidic, etc. Takoví lidé tu jsou jako trestanci na vedoucích místech! Pokud jde o práci: dík kamarádům (nejen státním, ale i kriminálním), kteří se - po mém vyloučení z kanceláře pro nespolehlivost - postarali o mne vzorně, jsem zcela spokojen. Mám dobré místo, přiměřené mým schopnostem - a o mou bezpečnost rovněž nemusíš mít obav.

Prosím Tě, sděl pí Zdeně Havlíčkové, že její manžel Leopold, č. km. 05074, utrpěl velmi těžký úraz na šachtě a leží ve státní nemocnici v Karlových Varech. (Několikanásobná fract. levé dol. končetiny, četná další zranění, pravděpodobně i nějaké vnitřní zranění.) Jde o kamaráda, který má hlavní zásluhu na mém dobrém pracovním umístění. Je velká obava, že přijde o nohu. Jeho přáním je, aby se manželka o tom dověděla, ale velitelství to pravděpodobně neoznámilo.

Můžeš-li, pošli mi nějaké cigarety (partyzánky, aby to nebylo nápadné), peníze, zapalovač, ev. kávu a čaj. Předem ti srdečně děkuji (ten zapalovač na rozsvicování lampy). Až budeš mít chvilku času, napiš mi pár slov touto cestou! Hlavně, co je nového a kdy je naděje, že se dostaneme domů.

Pokud jde o můj případ: nezáleží mi na tom, kolik mi přidají nebo uberou při odvolání, ale na tom, abych se dostal do Prahy. Proto trvám na předvedení.

Z knihovny, co tu máme, nečtu téměř nic. „Příběh opr. člověka“ jsem nečetl, ale před nimi Ti nemohu říci „me iis oppedere“. Rovněž je mi fuk, jaký bude kádrový posudek. Tak jsem Ti všechno vypsal a končím se srdečným pozdravem

Tvůj Ráda

P.S. Promiň hnusný rukopis; píši to v koutku na kolenou.

---

 

Konečně v červnu 1951 velitel tábora oznámil Radimovi a s ním Pavlovi Žaludovi, že za několik dní budou předvedeni k odvolacímu řízení do Prahy. Odvolání probíhalo dva roky po vynesení rozsudku! Vězňové neměli možnost před přelíčením nahlédnout do spisů nebo mluvit s advokátem; dr. Konrád, který při odvolacím řízení byl Radimovým obhájcem (a potom celoživotním přítelem), Radima poznal a měl možnost ho navštívit až těsně před přelíčením, takže mu sotva mohl přečíst, jak odvolání připravil.

Z tábora byli oba muklové odvedeni do Slavkova a tam je převzala Veřejná bezpečnost. Vlakem, ve vyhrazeném oddíle v doprovodu slavkovského SNB, byli odvezeni do Prahy. Slavkovský esenbák byl k muklům velice slušný, nenasadil jim ani pouta; zdálo se, že si přeje, aby chlapci viděli, že se distancuje od chování táborových hlídačů. Cesta vlakem byla pro oba vězně jedním z nejkrásnějších zážitků posledních let.⁴¹ V Praze nasedli do taxíku a jeli na Pankrác. Celé odvolám byla fraška.⁴²

Radim pouze vzpomněl na část svého výslechu: „Předseda senátu se mne ptal, zda jsem si uvědomil, že z mého jednání mohlo vzniknout krveprolití. Já jsem mu řekl, že jsem si krveprolití rozhodně nepřál, ale v krajním případě, že jsem s ním počítal; a citoval jsem Masaryka: – Nechceme sami násilí užívat, ale proti násilí se budeme bránit třeba železem. – Předseda senátu vyslovil podivení, že jsem si vůbec troufal podat odvolání...“

Po skončení líčení, které bylo zároveň setkáním po dvou letech s přáteli a spolužáky, opět taxíkem přes Prahu na nádraží a vlakem přes Mariánské lázně a Bečov do Slavkova... Slavkovský esenbák byl tak slušný, že oba mukly zdržel na stanici VB přes půlnoc, takže nemuseli druhý den na směnu.

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV PRO MUŽE V PLZNI

________________________________________________

Čteno 7

Čís. km.: 01263/P Oddělení E
Jméno vězně: Kuthan Radim

Pište čitelně, urychlíte tak odesílání dopisů! Nepište na okraje!

Drahá mámo!

Tak jsem se šťastně vrátil z Prahy od Nejvyššího soudu. Vzpomínám si, že máš právě dnes narozeniny, k nimž Ti nemohu blahopřát osobně, a tak Ti přeji aspoň touto cestou mnoho zdraví a štěstí. Hlavně, aby se strýček uzdravil⁴³; hned by Ti tím ubyla jedna starost, spojená se sháněním léků a zejména s obavou o něho samého.

Mrzí mě chování tátovo.⁴⁴ Ať se rozcházíme v názorech jakkoliv, přece jen nesmíme zapomínat, že on je můj otec a já jsem jeho syn. A ta okolnost, že ani nebyl na mém rozsudku, to mě jen utvrzuje v přesvědčení, že mě už nechce znát. Já sám si mu už ani netroufám psát; neboť v únoru mi napsal: „Pokládej tento dopis za poslední!“ a na mé další řádky i pozdravy neodpověděl. Ať si už jednou uvědomí, že nejsem (polovina řádku cenzurou zaškrtaná). Ještě, že mám alespoň Tebe - statečnou mámu, která na mne, pamatuje a která říká s  (jeden řádek cenzurou zaškrtaný) tak hbitě. Ale mé zlaté lidičky, vždyť je to přec moje dítě!" A i na tátu to platí: „Tátové jinak vše míní: Jeníčka jenom proklíná, sám by ho utlouk’ snad nyní.“ Snad si ty verše ze sbírky „Zde by měly kvést růže“ pamatuji ještě správně. Pozdravuj ode mne všechny známé: a zejména ty, kteří byli na mém rozsudku. Moc pozdravuji Tebe i všechny ostatní - smím-li, též tátu

Tvůj Radim

---

 

Dopis jiného vězně:

 
 

---

TRESTNÍ ÚSTAV VE VALDICÍCH U JIČÍNA

________________________________________________

Pište čitelně a pouze na linky! Na ohraničený levý okraj nepište!

Odesilatel: zákl. č. 5961
Jméno: Jaroslav Štěpánek
Adresát: Marie Kuthanová
Příbuzenský poměr: teta

Byl jsem potěšen, když jsem se mohl opět po dlouhé době, díky svému odvolání, podívat na naši matičku Prahu. Cesta mi trvala od rána 4. hod. do 5. hod. odpoledne. V Praze jsem byl již ve 1/4 9 a stání se konalo až ve 1/4 12. Když jsme jeli přes Karlovo nám., vzpomínal jsem na Vás, jak pracujete nedaleko v ordinaci; vzpomínal jsem na Radimka, ani nevím, co s ním je - má on vůbec povolenou návštěvu na komandě? Praha mě překvapila svojí ponurostí. Kde je ten život na Václaváku? Vypadá to, jako by se táhla nad Prahou mlha, ve které se nemůže člověk volně pohybovat. Také jsem tam spatřil několik svých známých. Také jsem pozoroval velké změny v Praze. Dost možná, že bych tam teď zabloudil. Ze všeho nejvíce se mně líbila cesta vlakem, kde jsem přírodní krásy přímo hltal. Již jsem nebyl pět měsíců venku, tak si představte, jak mně bylo! Že jsem to opravdu vychutnal! Sympatie neznámých lidí jsem měl nad své očekávání./.../

Váš Jarka

---

 

Nástupy patřily mezi horší stránky muklovského života. Na Slavkově byl nástup ohlašován zvoněním na gong. Dva tisíce vězňů muselo co nejrychleji nastoupit do pětistupů. Esenbák spočítal, kolik muklů nastoupilo, a srovnal je s hlášeným stavem. Když číslo nesouhlasilo, počítal znovu; esenbáci se často přepočítali, z řad vězňů se pak ozývalo „Vem si na to sčot!“ apod. Někdy nástup trval hodinu i více – a to třikrát denně za jakéhokoliv počasí.

Černý dopis (moták) – psáno perem na linkovaném papíru ze sešitu:

 
 

---

5. 3. 1951

Drahá Maroušku!

Díky za dopis a za vše, co jsi mi poslala. Blíží se 7. březen - již pozítří -, a tak si často vzpomínám na toho, kdo mě vychoval k lásce k němu. A když už tu nemohu mít jeho bustu jako doma, spokojuji se aspoň malým portrétem, vystřiženým z novin. K 7. březnu jsem si ho ozdobil větvičkou kočiček. Zapomněl jsem Ti napsat, že politické školení tu vede jistě osoba nejpovolanější: starý dopisovatel Poledního listu Fr. Schuster, odsouzený k trestu 15 let za propagaci fašismu. Inu: „Přežil všecky státní formy, nosil všechny uniformy...“

Zdravotní stav Poldy Havlíčka je lepší, o nohu už asi nepřijde, avšak jistě si poleží aspoň půl roku.

Hlavně neměj o mne starost! Vrátím se Ti živ a zdráv a doufám, že brzy.

Srdečně zdraví a vzpomíná

Tvůj Ráda

---

 

Oznámení o přemístění do jiného tábora se dělo rozhlasem: během dne bylo vyhlášeno, aby se ti a ti vězňové dostavili ku bráně se všemi svými věcmi (tj. 2 deky, 2 ešusy a krabice s osobními věcmi – ne však dopisy a fotografie: po přečtení musel mukl vše odevzdat a mělo mu to pak být vydáno při propuštění)... Předvolaným bylo jasné, proč mají jít k bráně, rozloučili se rychle s přáteli a šli.

3.

  V LÉTĚ 1951, ještě za vlády Němce, byl Radim převeden na ŠACHTU DVANÁCT. U brány se vězňové seřadili do pětistupů a pochodovali asi čtvrt hodiny do nového tábora.

Dvanáctka byl velký tábor asi pro 2000 vězňů. Velitelem tábora byl Jiří Machota, staršími tábora Tonda Charvát a Tonda Lukavský. Starší tábora byl určován velitelstvím: v této době to býval ještě dost často i někdo, kdo měl oblibu a autoritu mezi mukly (např. A. Charvát); starší nechodil na směnu, svolával nástupy, počítal spolu s esenbákem vězně při nástupu, odpovídal za kázeň a pořádek. Tonda Lukavský byl za bachařů celkem dobrý – za esenbáků bomzák; byl trestán za černý obchod, machinace s potravinovými lístky apod.⁴⁵

Po Radimově příchodu na Dvanáctku byl klid; chodilo se na směnu, žil se táborový život bez těžších problémů. Koncem září 1951 se na Dvanáctce objevil vrchní strážmistr Pták, který dělal inspekce na různých táborech; nějaký čas na táboře bydlil, kontroloval, přikazoval, buzeroval. Za jeho pobytu došlo k něčemu, co Jáchymovsko dosud neznalo, k represím, jaké až dosud české věznice a tábory nezažily.

Ze 14. na 15. října, z neděle na pondělí, uteklo dvanáct vězňů. Útěk byl připravovaný už dlouho, předcházel mu dokonce jeden neúspěšný, ale neprozrazený pokus. Muklové nastoupili na hloubení; dva vyfárali, jako důvod udali, že musí vyměnit vrtací tyče – a vrátkaři nařídili, aby ostatní vězně vytáhl. V zoufalém zápase se pak dvanáct muklů probojovalo na svobodu: tři esenbáky svázali a spustili db šachty, jednoho omráčili (jmenoval se Karel Landa, ten prý při procesu svědčil ve prospěch vězňů!) a jednoho zastřelili. Utekli do blízkého lesa, kde se od nich odpojil Jiří Levinský (s kterým se původně nepočítalo, ale který přemluvil spoluvězně, aby ho přibrali), vrátil se na šachtu, vysvobodil svázané esenbáky a útěk oznámil. Rozpoutal se hon a štvanice... Z jedenácti muklů bylo na útěku pět zastřeleno, čtyři chytili, dva z nich byli popraveni, třetí těžce postřelen a odsouzen na doživotí, čtvrtého zbili tak, že ochrnul a ztratil paměť. Dva poslední z jedenácti nebyli nalezeni.

Pětadvacetiletý Karel Kukal: těžce zraněný, odsouzen k doživotí.
Dvaadvacetiletý Boris Volek: popraven.
Pětadvacetiletý Ladislav Plšek: popraven.
Dvaadvacetiletý Ferdinand Compel: zastřelen na útěku.
Šestadvacetiletý Jan Trn: zastřelen na útěku.
Pětadvacetiletý Ivo Ulehla: zastřelen na útěku.
Čtyřiadvacetiletý František Petrů: zastřelen na útěku.
Čtyřicetiletý Roubal: zastřelen na útěku.
Dvaadvacetiletý Zdeněk Štich: zbit tak, že ochrnul a ztratil paměť.
Hasil a Čermák: nezvěstní.

Po skončeném zátahu esenbáci naházeli mrtvé a zraněné do středu nástupiště tábora Šachty dvanáct a svolali nástup: velitel ohlásil nezdařený útěk vězňů⁴⁶ , označil Jiřího Levinského za zářný příklad vězně, který za vzorné chování bude odměněn propuštěním domů. Potom nařídil pochod všech vězňů kolem mrtvých a zraněných⁴⁷ a PODÍVAT SE NA NĚ! Kdo odvrátil hlavu, musel pochodovat znovu... Když skončili pochod kolem mrtvých a umírajících přátel, byli seřazeni do deseti řad. Byl přiveden Boris Volek (později popraven), přinucen procházet podél řad vězňů a vybírat ty, kteří o útěku věděli (že se útěk připravuje, věděl celý tábor, resp. všichni političtí vězňové); několik muklů, které byl donucen označit, bylo ihned zavřeno do korekce za spoluvinu.

Nastal teror... „Každý přestupek, příprava utěku, bude trestán trestem absolutním!“ přečetl strážmistr Pták v rozkazu.

„Potká-li odsouzený příslušníka, smekne čepici a má smeknuto tak dlouho, dokud příslušník nepřejde; v případe, že příslušník stojí, zastaví se odsouzený pět kroků před ním, smekne čepici, nasadí ji a pokračuje v chůzi.“

Starší tábora Tonda Charvát byl zbaven funkce a nahrazen nesmírně surovým a podlým Vencou Bičovským – kolaborantem který byl kápem v nacistickém koncentračním tábore. Zejména vězňové v korekci mu byli vydáni na milost a nemilost: na něm záleželo, komu dá jíst, komu dá alespoň vodu, komu nechá šaty anebo koho svlékne donaha, zda ve velkých mrazech v netopené korekci vysadí okna či ne. Své spoluvězně týral, ponižoval a vymýšlel si často rafinované způsoby, aby jim krutý život v korekci ještě více ztížil: kupříkladu dva známí hokejisté se dostali do korekce za „černé“ dopisy. Venca Bičovsky k nim přišel a zeptal se: „Konopásku, jak se máte?“

Následovala povinná odpověď:

„Výborně.“ (Kdyby řekl: Dobře, byl by opraven: – Slabé slovo, snad výborně!)

„A co vám schází?“

„Nic mi neschází.“

„Ale já myslím, že vám přece jen něco schází... Snad hokejka a puk. Co vám schází Roziňáku?“

„Hokejka a puk.“

„Výborně, obstarám.“

Za chvíli přinesl dva klacky a kámen; Václav Roziňák se Standou Konopáskem museli na chodbě korekce hrát „hokej“ tak dlouho, dokud Bičovsky nedovolil přestat...

Korekce byly stále plné, zato však byla prázdná kantýna. A začínal hlad: z kantýny bylo odvezeno všechno jídlo, ponechány pouze věci denní potřeby (hadry, kartáče...). Stravu muklové dostávali sice stále třikrát denně, ale výrazně omezenou a usměrňovanou podle pracovního výkonu.

Velitelé světnic a velitelé baráků byli nahrazeni novými – a to pouze z řad kriminálních a retribučních vězňů (např. novým velitelem baráku se stal A. N. – odsouzený za násilné smilstvo na nezletilé dceři).

Byl zřízen „trestní barák pro notorické neplniče“. Velitelem tohoto baráku byl určen J. H. – trestaný za okrádání mrtvol. V trestním baráku dostávali vězňové zvláštní lístky na jídlo označené TB (v muklovském žargonu „tuberácké“); dostávali na ně poloviční dávku stravy, bez masa. V trestním baráku zůstal mukl tak dlouho, dokud neplnil pracovní normu na 100%, a protože nezáleželo ani tak na přičinlivosti, jako na druhu práce, ke které byl vězeň určen, zůstali někteří muklové v baráku třeba i rok. Na přeložení mukla k jiné práci měl nesmírný vliv parťák – a nyní parťákem nesměl být politický vězeň, takže osazenstvo trestního baráku tvořili téměř výhradně političtí vězňové.

Velitelstvím byl schvalován i teror mezi samými vězni a podporována nadvláda kriminálníků a kolaborantů. Při nástupu strážmistr Pták nabádal vězně: – A s těmi, kteří tu narušují kázeň a pořádek, si to vyřiďte sami! Co jim uděláte, to jim uděláte! – Takže například bylo bez omezení trpěno veliteli baráku Kosinovi – trestanému za krádeže a podvody – mlátit surově spoluvězně, nařizovat jim dělat dřepy apod.

Hlad začínal být skutečně krutý; jedly se slupky z brambor (resp. malé množství neoloupaných brambor, které muklové dostávali jako oběd či večeři, bylo škoda nesníst se slupkou), lovili se psi, kočky a vařili se v kamínkách na světnici za asistence velitele baráku, který nebyl také od hladu ušetřen. Z této doby je optimistický výrok Franty Šustra: – Dokud na táboře běhají psi, není opravdový hlad. – Psi a kočky se nemuseli vařit pouze ve vodě (které na tomto táboře bylo dosud dost), ale sehnal se i omastek: velkoúderníci dostávali tzv. „ruské příděly“ – ruský inženýr pro ně obstarával trochu sádla navíc.

Návštěvy a dopisy byly úplně zaraženy.⁴⁸

Jako úsměvnou vzpomínku z této doby líčí Radim figurku esenbáka Kubáska (jeho funkce byla „pracovní nasazení“), nazývaného „Bylozištíno“. Byl to maličký človíček, který se při nástupu, vždycky dříve, než začal mluvit, postavil na kopeček písku a pak teprve spustil: „Bylo zištíno, že nezdravíte příslušníci. Bude-li napříště zištíno, že potrestaní příslušníci nezdraví, budou přísně potrestáni... Na těch světnicích bordel, bordel, BORDEL! Ty poličky! Máte tam ledacos, přidáte tam eště něco a budete tam mít všechno! Říkáte o nás, že sme blbí. a myslíte si, že to nevíme, my to moc dobře víme...“

Při večerních nástupech četl starší tábora Venca Bičovský denní rozkaz velitele tábora a připojoval slabomyslný komentář, v němž pravidelně konstatoval naprostou nekázeň a nepořádek. Pak zavelel vpravo vbok a poklusem klus a dva tisíce vězňů muselo klusat po táboře tak dlouho, dokud si starší tábora přál. Pak velel zastavit stát! a DOBROU NOC! Muklové museli co nejhlasitěji odpovědět – DOBROU NOC! Když se odpověď Bičovskému zdála nedostatečně silná, velel – Znovu! – a Ještě znovu dobrou noc! V množství dvou tisíc vězňů už není rozumět, co kdo řve; mnozí často na opakovaný příkaz – Ještě znovu dobrou noc! – co nejsilněji volali třeba Haf-Haf-Haf. Pokud společné zvolání bylo hodně silné, vyjádřil Venca Bičovský uspokojení; esenbáci se zájmem přihlíželi exhibici staršího tábora. Takový večerní nástup trval třeba dvě hodiny: při deseti i více stupních pod nulou, kdy muklové měli na sobě lehké kalhoty, sako, košili, spodky a na hlavě lodičku a byli utrmáceni celodenní dřinou a hladoví – nebyl jistě večerní nástup lehkým ukončením těžkého dne.⁴⁹

V době největších represí osazenstvo jedné světnice sepsalo rezoluci, ve které všichni stvrzovali, že „odsuzují hanebný zločin na příslušnících esenbé a schvalují potrestání vězňů, kteří se pokusili o útěk“. Strážmistr Pták vyzval ostatní světnice, aby následovali tohoto přikladu. Muklové byli zděšeni, někteří si úmyslně zmrzačili ruce, aby je nikdo nemohl přinutit vzít do ruky pero k podpisu.⁵⁰

Dalším zpestřením vězeňského života byly prohlídky na světnicích. Po takové prohlídce ležela uprostřed světnice deka a na ní bylo naházeno všechno, co tvořilo skromný majetek obyvatel světnice: na jedné hromadě bylo smícháno dohromady sádlo, uhlí, cukr, sláma z rozpáraných slamníků, prázdné slamníky. Zakázané a nyní objevené drobnosti byly ihned zabaveny: tj. fotografie, dopisy. Po takové prohlídce přišla světnice úplně o všechno: o ukryté fotografie i o vysloužené „ruské příděly“ velkoúderníků.

Hlad byl čím dál tím větší... Vězňové hubli, po táboře a na šachtě se začaly pohybovat stíny: Radim v té době vážil 49 kg (měří 180 cm). Bití na korekci a na velitelství přibývalo, protože pracovní výkony se nezvyšovaly...

Krutý teror vládl přes zimu – tehdy i co se počasí týče nemilosrdnou s 20 i vícestupňovými mrazy – až do jara 1952.⁵¹

V době největšího hladu se členové stravovací komise (složené pochopitelně pouze z kriminálníků a kolaborantů) vsadili, kdo sní nejvíce moučníků. Před hladovými mukly soutěžili dva vybraní vězňové – prominenti: Albert Navařík, který snědl 78 moučníků; druhý soutěžící se po sedmdesátém poblil...

Černý dopis (moták) – psáno tužkou na nelinkovaném papíru 10 x 12 cm:

 
 

---

14.6.1952

Drahá Maroušku!

Proslýchá se, že máme jet odsud jinam. Dosud nevím, co je na tom pravdy. V případě, že bychom jeli, pokusím se Ti podat zprávu. Prosím Tě, schovej mi spisy Masarykovy a Benešovy a knihy podepsané autorem do své knihovny! Byly mi totiž zkonfiskovány hodinky, co mám v Ostravě, a tak mám ještě strach o knihy. Rovněž tu bustu⁵² mi schovej!

Hlavně neměj o mne obavu; vnuků se dočkáš. Napiš, jak se daří Zdeňkovi, Mirkovi, Karlovi a ostatním?⁵³ V každém případě napiš, snad se tu zdržíme.

Srdečně všechny zdraví

Tvůj R.

---

 

Postupné zlepšování a zmírňování teroru se projevilo zásobením kantýny. Přivezli dokonce i ovoce – hroznové víno, ale přivezli zejména zboží, kterého se nemohli zbavit na volném trhu. Takže kdo si chtěl koupit půl kila vína, musel si bezpodmínečně zakoupit také kachnu nebo uherák(!) – který však se prodával za 1000 Kčs za kilogram. Takže většina politických vězňů se na zboží v kantýně mohla jen dívat – neměli na ně...

Černý dopis (moták) – psáno tužkou na linkovaném papíru z bloku, přeloženém na čtyři malé stránky:

 
 

---

14. 7.1952

Drahá Maroušku!

Tak zase sedám, abych Ti napsal pár řádek - právě ve výroční den pádu Bastily. Balíček jsem dostal v pořádku - děkuji Ti za něj, byl to zase kus domova. Dopis na povolenku jsem však dosud nedostal. Je tu se mnou pan Mirek z našeho letoviska, pracuje na povrchu na stavbě. Cestu na šachtu nám ted oplotili ostnatým drátem - takové oplocené cestě se říká „koridor“. Tak jsem si vzpomněl, co se Němci nabojovali o koridor, a my ho máme bez boje. Před časem zřídili u nás tzv. trestní barák pro lidi s nízkým výkonem a z něho postavili koridor na referát! Ráďa Konařík odjel už asi před půl rokem, dosud však nevím kam. Můžeš-li, informuj se na to!

Včera jsem byl očkován proti tyfu. Nebylo mi po té injekci dobře, tak jsem nešel ani na směnu (udělal jsem si jako pravověrný žid šábes). Kamarádi se mi smáli, že jsem byl očkován - promiň mi ten dvojsmyslný výraz - „sérem na práci“. Dozvěděl jsem se, že Zdeňkovi ⁵⁴ se už daří mnohem lépe. Tak jsem měl velkou radost.

Srdečně zdraví Tebe i ostatní

Tvůj R.

---

 

Koncem léta 1952 přistavěli k táboru náhle zadní trakt, oddělený ostnatým drátem; vznikl jakýsi malý tábor spojený s původním táborem uzamčenou branou. Byl pak zaplněn nově příchozími: vojenskými delikventy. Na uvítanou velitel tábora příchozím oznámil, že si jich váží, že to jsou vlastně „jejich lidé“ a musí být ubytováni odděleně, aby se od zločinců nezkazili. Vojenští delikventi byli tedy odděleni - ale ne nadlouho. V novém táboře panovala totiž naprostá nekázeň, na šachtě s nimi nikdo nic nesvedl, byly zavedeny bezvýsledně dokonce i drakonické tresty. Když pak vojáci začali přelézat plot a v táboře u „zločinců“ nezvládnutelně krást, byly síť i brána zbourány a elitní tábor spojen s táborem „zločinců“.

Černý dopis (moták) – psáno tužkou na nelinkovaném papíře ze sešitu:

 
 

---

22. 20. 1952

Drahá Maroušku!

Právě před několika dny jsem dostal od Tebe dopis. Ihned jsem odpověděl, ovšem nevím, kdy dojde. O mé zdraví se neboj. To víš, že budu (a jsem) na sebe opatrný, poněvadž chci, abychom se ve zdraví sešli. Táž podmínka musí být ovšem splněna z Tvé strany. V minulých dnech jsem sehnal (per viam atram) Čechovy Písně otroka. Nikdy dřív se mi nelíbily tak jako ted! Cituji několik veršů z jedné z nich (v pořadí 12):

1)
Ze všech kleteb otročiny,
jíž nás stihl Bůh,
nejtrapnější, nejhroznější
otrocký je duch.
Hleďme kolem na své řady,
co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí,
co tu zášti srdce mrazí, co tu zmijí
před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch.
2)
Hle! Tu rab, jejž za hlídače
otrokář dal nám –
kterak zapírá nás rázem
prodejný ten chám!
Cit svůj, rozum, duši třeba
prodává mu za kus chleba.
Číhá na kyn jeho brvy,
by zdvih na nás důtky prvý,
stokrát hůře
proti vlastním bratrům zuře
nežli nepřítel náš sám.

Jedné z nich jsem se naučil zpaměti a ještě se naučím několika. Poslední dopis od Milenky se mi tak líbí, že ho posílám domů, aby se mi tu snad neztratil.

Dělám nyní na 11 - zase vrátkaře na hloubení. Chodím na 4 směny (tj. 8 hodin směna a po ní 24hodinové volno), takže vidíš, že se mám dobře. Moji bývalou 14 obsadili samými trestanci z řad bývalých vojáků, dozorců a SNB, kteří jsou od nás odděleni. Byl jsem mezi nimi tři neděle, abych je zapracoval. Je to (vedle retribučních) nejhorší banda, jakou jsem kdy poznal. - Je tu také Juraj Moravec, syn „generála Bezvlasova“; dále Kobzinek známý svou činností z doby předmnichovské.

Prosím Tě, napiš mi, co je s Karlem a se Zdeňkem! Dlouho jsem o nich nic neslyšel!⁵⁵ Mám vyřídit mnoho pozdravů od Rudy a pana Mirka. Ode mne také pozdravuj všechny známé, drž se a bud zdráva! Na brzkou - doufám - shledanou se těší

Tvůj R.

---

 

Černý dopis (moták) – psáno tužkou na polovině nelinkovaného papíru ze sešitu:

 
 

---

9. 11. 1952

Drahá Maroušku!

Především srdečný pozdrav! Se mnou se zatím dosud nic nezměnilo. Před několika dny jsem byl na roentgenologické prohlídce, která dopadla - až na tu starou skoliózu - bez nálezu. Ale lepší skolióza než křivá páteř, viď!

Prosím Tě, pošli mi touto cestou Osičkovu učebnici angličtiny, abych nezapomínal (není-li Osičkova, tak nějakou jinou)! A dále bych Tě prosil, můžeš-li sehnat nějaké levné, brožované vydání (abych nemusel želet, kdybych o ně přišel) Světové revoluce; moc se mi po ní stýská a rád bych si ji znovu přečetl. Neseženeš-li, pošli mi laskavě alespoň brožovaný výtisk M. Aurelia! „Ne ineptirem“, učím se zpaměti Erbenovo Záhořovo lože. Už umím tři díly; dva mi ještě zbývají.

S mnoha pozdravy všem známým

Tvůj R.

P.S. Nebude-li Osičkova angl., pak je-li možno prof. dr. Vachek: „Angl. svěže a spolehlivě“ - nebo kteroukoli.

---

 

4.

  ZAČÁTKEM PROSINCE 1952 převezly dva autobusy vybrané vězně do nového tábora ROVNOST. Těmto přesunům vězňů se mezi mukly říkalo „Akce Poznej svou vlast!“ Zřejmý důvod přesunů byla snaha, aby se muklové mezi sebou příliš nesžili, – minula se však účinkem: opětně se pak setkávali na různých místech ztracení staří přátelé – i nepřátelé. První mukl, kterého Radim na Rovnosti poznal, byl starý kamarád z Vykmanova Franta Srnský, který Radima přivítal: – Radime, do jaké prdele’s to přišel? – Druhý, s kým se Radim setkal, byl Jiří Levinský (bomzák tragického útěku ze Šachty 12, který měl slíbeno, že za udání bude ihned propuštěn domů). S tím se Radim – tehdy ještě příslovečně slušný – přivítal: – Tak ty jsi taky tady, ty Jidáši?

V zimě 1952 byly strašné mrazy; baráky byly zaváty až po střechy a ve sněhu měly vyvrtané díry pro okna (Rovnost nad Jáchymovem, 1000 m nad mořem). Nový transport vězňů byl ubytován v „trestním baráku“ (TB), ve zvláštní světnici mimo sankce TB. Velitelem „trestního baráku“ byl právě Jiří Levinský. O jeho zradě všeobecně muklové věděli a dávali mu najevo – různými způsoby – své opovržení. Levinský byl v trvalé defenzívě, omlouval se, tvrdil, že za to nemůže... Na Rovnosti nebyla korekce. Disciplinárním trestem – místo korekce – bylo chození nebo stání na příjezdové silnici obvykle 2–3 hodiny denně po dobu 30 dní.

Velitelem tábora byl Albín Dvořák, původním zaměstnáním dentista, nazývaný Paleček (jeho bratr byl velitelem jiného tábora, tomu se říkalo Profesor Ajnštajn). Palečkovu krutost ilustruje zvěrstvo spáchané na několika členech sekty Svědci Jehovovi:

Uvěznění členové této sekty byli roztroušeni po různých táborech. Byli vězněni většinou za odmítnutí vojenské služby. Na Rovnosti byli tři: odmítli za prvé fárat do šachty v uranových dolech i po přemlouvání, že uranu se v SSSR používá k mírovým účelům; za druhé odmítli zdravit předepsaným způsobem esenbáky (tj. pět kroků před SNB zastavit, smeknout čepici a smeknuto mít tak dlouho, dokud esenbák nepřejde), argumentovali: „Klaněti se přísluší Bohu, nikoli lidem, tím méně služebníkům Satanovým!“ Za trest dal velitel Paleček Svědky Jehovovy dohola ostříhat, dal jim sebrat čepice a nařídil, aby stáli na příjezdové silnici ve dne v noci – ve 20–30 stupňových mrazech. Stáli, dokud nepadli. Odnesli je pak na marodku, dali do pořádku a poslali je stát znovu. Zakončení trestu (stáli tak celou zlou a krutou zimu) vyústilo v jakýsi kompromis: jeden šel pracovat do prádelny, druhý krmit prasata a třetí připravovat dřevo. Esenbáky však nezdravili nikdy. Jeden ze Svědků Jehovových pak prohlásil: „Jako Jehova Bůh zachránil Mardochea před Amanem, tak Bůh zachránil nás před velitelem.“

Tvrdý režim, původně zavedený na Dvanáctce jako trest za pokus o útěk, byl postupně realizován i na ostatních táborech včetně Rovnosti. „Neplniči“ byli nahnáni do trestního baráku. Stále pravidelněji byly přikazovány brigády: Každý vězeň je povinen po směně odpracovat dvě hodiny na brigádě!

Jídlo bylo odstupňováno podle výkonu:

1. třída: kdo pracoval přes 100 %

2. třída: kdo pracoval na 100 % v šachtě

3. třída: kdo pracoval na 100 % na povrchu

4. třída: neplniči

Protože nebyla na Rovnosti korekce, na svátky (vánoce a velikonoce) bylo množství vybraných muklů – přirozeně politických – převáženo bez udání důvodu, tedy za trest, do volných korekcí na jiné tábory. Úřední, jediné vysvětlení bylo: z bezpečnostních důvodů.

O Stalinově smrti se muklové dověděli z novin, které na Rovnosti museli povinně kupovat (jeden z „převýchovných prostředků“). Mezi politickými vězni zavládla pochopitelně obrovská radost. Velitel tábora si dal zavolat několik vězňů do kanceláře a tam je dal ztlouct za to, že se prý vyjádřili, že „Stalin chcípnul“. Jeden z muklů namítal, že přeci velitel nemůže věřit všemu, co mu kdo donese. Paleček odpověděl, že on jejich výrok „Stalin chcípnul“ přece nepovažuje za prokázaný; protože kdyby tomu věřil, nevyšli by z kanceláře živí. Nadřazenost kriminálních, retribučních a Němců nad státními vězni byla čím dál neúnosnější.

Na vedoucích místech byli již výhradně jen oni. Na Rovnosti byl starším tábora Vilém Rozehnal – retribučák, odsouzený za spolupráci s Němci na doživotí –, který však nepatřil k nejhorším (konkrétně slušně se např. choval k Radimovi, protože věděl, že Radimův blízký kamarád v táboře je Pepík Novotný, který po roce 1945 Rozehnala vyšetřoval a choval se k němu korektně. Rozehnal mu to údajně nikdy nezapomněl). Mnohem horší než Rozehnal byl další starší tábora Richard Fuchs – retribučák a Herman Probst – Němec. Vysloveně trapné a skličující bylo pro řadu muklů sledovat pravidelné hlášení v pozoru, které musel podávat generál Vojtěch Danielovič, známý z bojů ve Slovenském povstání, Richardu Fuchsovi který bojoval v Hitlerově armádě. Tento Fuchs se také velmi ochotně zapojil do začátku tažení proti inteligenci, které se pak rozrostlo do gigantických rozměrů na všech táborech. Vybral z řad inteligence a studentů členy tzv. „pořádkové služby“. Byli nuceni střídat se ve službě na táboře a měli za úkol hlásit Fuchsovi každé porušování kázně a pořádku – pod sankcí polovičních dávek stravy. Ostatním z řad inteligence, kteří nebyli členy pořádkové služby, přidělil pak na Fuchsův popud velitel tábora tzv. rajóny (úsek tábora, za který vězeň odpovídal i v době, kdy byl v práci: „Za rajón odpovídáte, někoho si za sebe sežeňte“). Předpokládalo se, že bude hrubě narušena soudržnost státních a otřesena jejich nekonformní pověst mezi ostatními vězni. Tento plán naštěstí na Rovnosti nevyšel: členové pořádkové služby většinou Fuchse zklamali, bomzáctví kupodivu nerozkvetlo a neshody na rajónech prakticky nebujely žádné.

Na Rovnosti bylo založeno jakési muklovské ROH, resp. ÚRO. Jmenovalo se HPK – Hlavní pracovní kroužek, který měl hájit zájmy vězňů, bezpečnost na pracovišti apod. Členové kroužku byli jmenováni velitelstvím tábora. Kulturní činností, kterou také HPK mělo vyvíjet, bylo vydávání nástěnných novin „Pikovačky“⁵⁶ . V těchto novinách na úrovni „Příšerného večerníku“ (např.: „chodník posypaný – úrazu zabrání“ apod.) byly především preferovány a zveřejňovány vyložené invektivy proti inteligenci:

Ředitel, poslanec, doktor –
snad i tobě hlavu spletli.
Zeptej se jich, kamaráde,
jakto, že do basy vlétli,
když vše ví a všechno znají.
Jakou odpověď ti dají?
Poznáš, že za groš nemají
moudrost, kterou rozdávají.

nebo:

Malé dítě, když se spálí,
tak se ohni vyhýbá.
Rozum měj aspoň jak robě:
být s šuškaly je chyba.
Já vím, jsou zde mezi námi;
k těm však nechoď pro rozum.
Vždyť už v bibli stojí psáno:
na písku si nestav dům.

Po Stalinově smrti, zejména po 1. květnu 1953, došlo k určitému uvolnění: zlepšila se strava a i Paleček přestal řádit a začal se chovat celkem slušně.

Koncem května 1953 byl Radim přesunut na Vykmanov II. Před odchodem mu jeden kamarád povídal: „Slyšel jsem, že jdeš na Vykmanov II. Je to strašně blbý tábor s ohromně dobrým doktorem.“

Z Rovnosti si Radim s sebou odnášel – kromě jiných – i tento pro svou dobu charakteristický příběh: Nějaký čas tu pracoval na haldě na povrchu. (vězňové přebírali haldu a každý aktivní kousek musel být oddělen). Seznámil se, zde mimo jiné s Alfredem Baumannem⁵⁷ . Byl to Němec čsl. státní příslušnosti, který dokonale ovládal češtinu. Před válkou byl na Chodsku celkem oblíbený, protože se k Čechům choval velmi slušně⁵⁸ .

Baumann však údajně roku 1938 osobně jednal s Hitlerem a navrhl mu prý, aby ryze česká část Chodska byla připojena k Říši hned po Mnichovu. Za války se stal ředitelem Trhanovského panství. Po čtyřicátém pátém roce byl zatčen a dlouho držen ve vyšetřovací vazbě. Hlavní přelíčení se s ním konalo až 3. května 1947 a rozsudek „trest smrti provazem“ byl vynesen 4. května 1947 v neděli. Předseda senátu se zeptal, zda odsouzený chce ještě něco podotknout. Baumann řekl, že slyšel něco o tom, že podle čsl. trestního řádu nesmí být rozsudek vykonán v neděli; on že je římský katolík a že žádá o odklad trestu. Nato vyskočil prokurátor a řekl, že to není pravda, že § 403 tr.ř. říká pouze, že soud má dbát, aby trest nebyl vykonán v neděli ani v den, který je podle náboženského vyznání odsouzeného dnem svátečním nebo památným, a že toto ustanovení se vztahuje pouze na řádné soudnictví a nikoli na stanné soudy a mimořádné lidové soudy. Soud se poradil a rozhodl, že žádost odsouzeného se zamítá a že trest bude vykonán za dvě, po případě za tři hodiny, přeje-li si odsouzený třetí hodinu. Odsouzený si třetí hodinu přál. – Baumanna odvedli do cely. Přišel tam za ním velitel věznice (v Plzni), sepsal s ním úmrtní list a do knihy výkonů. trestů napsal: „Trest smrti provazem. Rozsudek vynesen v 0.30 hod. Rozsudek vykonán ve 3.30 hod. Lékař zjistil - smrt ve 3.40 hod. Pozn.: ve 4 hod. mrtvola sňata a odvezena do Ústavu pro soudní lékařství.“ Baumann pak čekal. V 6 hodin ráno mu bachař přinesl snídani. Baumann namítl, že už to nestojí za to, ale bachař radil, jen aby se najedl. Baumann se tedy najedl – a čekal. V poledne mu bachař přinesl oběd. Baumann hlásil, že už měl být dávno popraven. Bachař řekl, že vidí, že dosud popraven nebyl, tak aby se naobědval. Baumann se naobědval – a čekal. Bachař mu přinesl večeři: „Tak z tý houpačky už nic nebude!“ – a skutečně nebylo. Tři hodiny po vynesení rozsudku bylo všechno připraveno k výkonu trestu: shromážděný senát, přítomen i advokát. Scházel pouze kat. Konečně přišel jeden z katových pomocníků se zprávou, že pan mistr už nepočítal s dalším výkonem trestu a že leží úplně ožralý pod stolem a není schopen se udržet na nohou. Ale on (referující pomocník) že už asistoval při více popravách, a pokud pan obhájce nic nenamítá, že by byl ochoten vykonat rozsudek sám. Obhájce ovšem namítal – a to velice ostře – že už nežijeme v dobách Jana Mydláře, kdy se mistr dělil o výkon rozsudků se svými pomocníky, a máme-li být nazýváni kulturním národem, musíme dodržovat ve všech případech ustanovení trestního zákona, a že trest smrti nesmí být ničím zostřen, a že tudíž jeho klient má nárok na to, aby byl popraven odborníkem, jehož kvalifikace zaručuje, že trest bude vykonán bezbolestně. Soud se odebral k poradě a rozhodl, že retribuční dekret ani zákon o lidových soudech platnost § 403 tr.ř. nepotvrzuje, ale také neruší; a že soud tedy vyhovuje žádosti odsouzeného a odkládá trest na pondělí. Ono pondělí byl 5. květen 1947 a tímto dnem pominula působnost lidových soudů. Baumann byl později postaven před tříčlenný senát krajského soudu a odsouzen za úklady proti republice na 20 let odnětí svobody. (O tom, že v pondělí 5. května 1947 pomine působnost lidových soudů, neměl Baumann ani ponětí.) Komplikace nastaly veliteli věznice: z knihy výkonů trestů se trhat nesmělo – tak slepil dva listy k sobě. Baumann se v táboře choval celkem slušně, pouze nesmiřitelnou zášť choval k Janu Vrbovi; nemohl mu zapomenout, že v době jeho přelíčení otiskl v novinách článek „Lomikar 20. století před lidovým soudem“. ⁵⁹

5.

  KONCEM KVĚTNA 1953 byl Radim přesunut na VYKMANOV II - TÁBOR L (třídírna rudy OTK). Na tento tábor byli přeřazováni muklové z trestu – přitom však se nikdo nikdy nedověděl, zač je trestán. Většinou zde byli kněží a političtí vězňové ze všech možných jáchymovských táborů. Muklové tu pracovali při třídění rudy, která se sem svážela z ostatních uranových dolů. Vězňové tak byli neustále v kontaktu se silně aktivním materiálem; celý tábor, celé ovzduší bylo prosyceno radioaktivitou, navíc vězňům nebyl prakticky dopřán odpočinek. Všechny práce tu řídili Rusové.

Z Rovnosti byli vybraní muklové převezeni nejdříve na Ústřední tábor Vykmanov I. Tam někteří zůstali a pro ostatní si přišel vedoucí pracovního nasazení (nařizoval, aby byl oslovován „pane kádrový“, ale běžně se mu říkalo „Krokodýl“) a odvedl skupinu vězňů na TRESTNÍ TÁBOR L.

Byl to malý tábor, asi tak pro 200 vězňů, čistý, upravený, jako ze škatulky. Ihned po příchodu sem byly vězňům zabaveny sirky, protože „odhozená zápalka je smetí“. V táboře stály pouze dva dřevěné baráky a jedna zděná korekce – postavená na močále. V rohu prvního baráku byla kancelář velitelství. Za branou tábora stál domeček, kde bydleli bachaři se svými manželkami; ty byly zaměstnány na třídírně rudy jako vedoucí. Velitelem tábora byl v té době Pibyl – „Prasečkář“ nebo „Šlachtecký“, původním zaměstnáním řezník. Pracovalo se na tři směny: ranní, odpolední a noční. Po odpracované směně však nebylo právo na odpočinek, dopoledne šla na brigádu odpolední směna, odpoledne ranní a noční směna. Denně chodili vězňové uklízet bachařským ženám do domečku za branou, každý den se na světnicích myla podlaha, dvakrát týdně se omývaly zdi baráků zvenčí, třikrát denně se zametal dvůr. Kromě toho se třikrát denně vyhlašoval nástup všech vězňů: pravidelně ráno, v poledne a večer a každý druhý den dva nástupy navíc. Byly to tzv. „věrtuškové nástupy“: při příjezdu vlaku „věrtušky“, který vjížděl až do tábora a odvážel roztříděnou rudu. Práce pro brigádu se vždycky našla; tak např. ranní a noční směna přemístila hromadu písku z jednoho konce tábora na druhý a odpolední směna opět dopravila písek na původní místo.

Strava byla dobrá – OTK měl pověst tábora s nejlepší kuchyní – ale bylo jí strašně málo.⁶⁰ Udření vězňové byli neustále polohladoví.

Z různých šachet se na OTK svážela ruda a zde se pak spouštěla do „bunkrů“ – mlýnů. V bunkrech muklové rudu drtili na roštech palicemi a po pásech posílali přes třídírnu a přes drtiče do barelů velkých asi jako prádelní hrnec. V barelech se rozdrcená ruda směstnávala na tzv. „třasáku“. Naplněné barely se ukládaly v třídírně; každý druhý den pro ně přijížděly dva vlaky – věrtušky. V táboře byla vždy zásoba prázdných barelů (asi půl miliónu). Nesouhlasil-li při nástupu stav, museli vězňové přerovnávat tuto půlmiliónovou haldu a zjišťovat, jestli pohřešovaný mukl není schovaný mezi barely.

Hlavním šéfem třídírny rud byl Rus Konoplov zvaný „Parfumenko“ – dřív ho bylo cítit než vidět. Závodním byl Štírský – „Hemerojd“ – kudy chodil, tudy se škrábal v zadní části těla. Velice nepříjemně vystupovali i civilní vedoucí pracovníci, tzv. kontroloři. Nejpopulárnější z nich byl kontrolor Bota, nejen pro svou hrubost, ale i tupost. Na zdi v třídírně si nějaký mukl ulevil na adresu všech kontrolorů v tu dobu zde působících:

Od neděle do soboty
honí Bota do roboty.
To už ani nejde dál,
jak nás honí Vinopal.
Knoflíček je dobrý žáček
má už od nás jistý fráček.

Radim sděloval na vedlejší zdi latiníkům:

Odi stultissimum Caligulam et arceo.⁶¹

Mezi nejnepříjemnější práce v rámci brigád patřilo uklízení služebního vozu věrtušky, ve kterém jezdili esenbáci doprovázející transport rudy. Muklové se této službě vyhýbali, jak mohli. Pro ilustraci tato úsměvná historka: Na úklid služebního vozu pro doprovod SNB byli jednou nakomandováni Pepík Hoffman a Honza Indrák, oba od státního soudu. Vymyslili „bojový plán“: domluvili se, že jeden z nich bude dělat Němce jako poleno a druhý Němce, který mluví lámanou češtinou. Před esenbákem se začali mezi sebou bavit německy. Ten se jich zeptal:

„To neumíte česky?“

Pepík se obrátil na Honzu Indráka:

„Was sagt der Trottel?“

„Der Trottel fragt, ob du nicht tschechisch kennst.“

„Sag dem Trottel, er soll mich Arsch auslecken.“

Honza řekl esenbákovi:

„Můj kolega šíkala, že česky nemluvit.“

„A vy umíte česky, ne?“

„No já dobše česky mluvila a můj papišek veliký sokolófna a já dlouho v Čechy šít.“

„No to by ta babička z vás měla náramnou radost, kdyby vás takhle slyšela. A cože ten druhej neumí česky?“

„On nesloušit v protektorát, on gráf, móc póle mít, móc pole, nyc nedělat, a pak dostat moc peněz za to, že slošit německý hymna Deutschland, Deutschland uber alles, wissen sie, Graf Hoffmann von Faulersleben. A pak sa valka on se pšihlasit ke Kriegsmarine.“

„Co to je kríksmarine?“

„Herr Kommandier, jak vám to šíst, móc fóda, samý fóda a nyc než fóda a ty Schiff, co potom nyc než jezdyt, to je Kriegsmarine.“

„A co jste dělal vy?“

„No já baron, já pšed valka nyc nedělat. Jen chodyt po lese a dělat pif paf puf. A pak sa valka ja se pšihlasit k eses a sloušit als Kommandier v Konzentrationslager Osvětim.“

„Člověče, a jak to, že vás neoběsili?“

„Já tam alles liquidiert, wissen sie, was es alles liquidiert heisst? Dieses – trrrrrr trycet tysíc šidy já hingerichtet. A ten šidák, co já šivot sachrányt, dnes velký komunist a je ve vláda.“

„Ale jděte, a kterej to byl?“

„Áá, wie heisste er, solcher talianische Name, Zyroty, oder Šyroty...“

„Široký?“

„Jawohl, Willy Šynoky.“

„No vidíte, aspoň jednomu jste zachránil život,“ pochválil esenbák. „A to vám nebylo líto těch třiceti tisíc nevinných lidí?“

„Já neščílet, já jen dát befehl, a ty druhý ščílet. A já tam dirigieren taký kurs die Augen rausnehmen. Wissen sie, was es rausnehmen heisst? Dieses!“ řekl Honza a mrštil dvěma prsty k esenbákovým očím. Esenbák ucukl:

„Člověče, snad mě nechcete vyrazit oči?“

„Ja ne, ja jen vám chtýt ukasat, was es Augen rausnehmen heisst.“

„Tak uklízejte,“ řekl esenbák.

Honza s Pepíkem tam chvíli uklízeli, načež Honza našel v koutě kulomet. Popadl ho a říká:

„Jé, Maschinengewehr, Herr Kommandier, ein schönes Maschinengewehr, tovolit, já si jednou ščelit, jen jednou ščelit!“

Byl by ho esenbák převezl, kdyby řekl, tak si střelte! Honza určitě nevěděl, za který konec se to drží; esenbák mu však vytrhl kulomet z ruky a řekl:

„Toho si nevšímejte a uklízejte!“

Honza zase chvilku uklízel a pak tam našel v koutě bedničku ručních granátů:

„Handgranate, solche schöne Handgranate, Herr Kommandier, já si jeden hodyt, jeden hodyt tam pod ten putka,“ ukázal na budku s esenbákem. Esenbák mu vytrhl ruční granát z ruky a řekl:

„Tak, ať vás tu nevidím,“ a hnal je pryč po rampě.

Honza pochodoval paradeschrittem a zpíval Die Fahne hoch. Esenbák je zahnal k závodnímu Štýrskému a řekl mu: „Soudruhu, tychle dva Němčoury mně tam víckrát neposílej, ty tam nechci vidět!“

Asi za čtrnáct dní tam přijeli titíž esenbáci znovu a Honza s Pepíkem se hlásili dobrovolně, že jim půjdou uklidit. Kontrolor měl radost, že mu odpadne nepříjemná povinnost někoho vybrat, a tak jim to „dovolil“. Kluci přišli k vagónu a Honza si zpíval Denn wir fahren gegen England. Vykoukl esenbák a ptá se:

„Co tu chcete?“

„Putzen, Herr Kommandier, putzen!“

„Já vám dám putzen, táhněte vocuď!“ a opět je hnal k závodnímu a strašně mu vynadal:

„Kolikrát ti mám říkat, soudruhu, abys mně tam tyhle dva Němčoury neposílal. To sou nebezpečný lidi, zvlášť tenhleten esesák, ten mně chtěl vypíchnout voko a pak chtěl vyhodit příslušníka s budkou do vzduchu ručním granátem. Ty tam víckrát nechci!“

A kluci měli od uklízení služebního vozu definitivně pokoj.

Starší trestního tábora se jmenoval Šafařík – odsouzený za nějaký kriminální delikt; druhý starší tábora byl Vilém Rozehnal, předtím starší na Rovnosti.

Táborovým lékařem byl dr. Laco Mészáros, kdysi účastník odboje proti Němcům. Snažil se i ve vězení plnit slib složený při promoci. Byl tedy více na korekci než na ošetřovně, většinou za to, že uznal práce neschopným někoho, koho nechtěl uznat velitel tábora. Dozor nad ošetřovnou i nad prací lékaře měli esenbáci – tzv. „zdravotní“. K dr. Mészárosovi pravil jeden z nich: „Doktor, vy taký múdrý a jste zatvorený a já taký sprostý a mám vás strážit!“

Civilní pracovníci, s kterými na „Elku“ vězňové přicházeli do styku, byli v mnoha případech příbuzní esenbáků, většinou manželky esenbáků zaměstnaných přímo v táboře. Jednu z civilních pracovnic (vedoucí prací na dvoře, např. dirigování vězňů při skládání nákladu apod.) Mesiákovou nazývali vězni „Belzenská bestie“ – byla kdysi totiž vyšetřována za podílnictví na Bělousovových loupežích.⁶²

Umývárna na trestním táboře L byla dřevěná bouda s nezasklenými okny, s korytem a kohoutky se studenou vodou. Pokud v zimě voda nezamrzla – což se při 20 stupňových mrazech často stávalo – bylo už samo mytí utrpením. I v největších mrazech se musela denně mýt podlaha na světnicích – studenou vodou - a dvakrát týdně mýt stěny baráků – studenou vodou. Uhlí bylo na příděl a bylo zakázáno „přetápět světnici“. Teplota ve světnicích byla závislá na subjektivním dojmu esenbáka: když zjistil, že je přetopeno, nařídil zabavit uhlí a vyndat kamna.

Záchody byly dřevěné – „fučík“. Toaletní papír si mohli koupit v kantýně pouze ti muklové, kteří měli potvrzení od lékaře, že jej potřebují. Byly však noviny (prodávaly se i na dluh).⁶³

S „ohledem“ na katolické kněze (v trestním táboře L jich bylo velké množství) se jednou týdně měli muklové – co se stravy týče – dobře: kdyby celý týden měly být suché brambory, každý pátek bylo vepřové, knedlík, zelí.

Na Elku byli dva táboroví malíři; chodili normálně na směnu a po ní, místo brigád, redigovali nástěnné noviny TŘASÁK (obdoba Pikovačky), malovali do kulturního domu portréty Gottwalda, dělníka s kladivem, rolníka se srpem apod. Jeden z malířů se jmenoval Truhlář a druhý byl autor válečného plakátu „Zachvátí-li tě, zahyneš“⁶⁴ a populární Pepiny Rejholcové – František Voborský. Jednou po směně malovali kopii Alšova obrazu Jana Žižky. Přišel k nim Krokodýl – bachař ve funkci vedoucího pracovního nasazení, který vyžadoval, aby byl oslovován „pane kádrový“.

„Jak se vám líbí Žižka, pane kádrový?“

„He, he, mě nepřevezete, to není Žižka, mně už říkal Voborský, že to je Mikuláš Aleš!“

Občas se směly konat kulturní večery. Přestože byli muklové trvale vyčerpáni a unaveni, zúčastňovali se jich velmi rádi. Esenbáci se jim do programu celkem nevměšovali. Knihovna sice na Elku byla, ale naprosto bezcenná; muklové proto přednášeli jen tak pro radost a povzbuzení – to, co znali zpaměti. Radim např. recitoval Macharova Jana Husa a Do Sibiře od Puškina; tato druhá báseň byla zvlášť vřele přijata: zdálo se, jako by byla napsaná přímo pro mukly padesátých let trestního tábora L. Improvizované kulturní večery byly pro nejednoho z vězňů opravdovou posilou. K občasnému zpestření všední nálady přispěla někdy i sama omezenost esenbáků. Jeden z nich, kantýnský „Nosárius“, přišel na prohlídku světnice a Honza Horníček se ho ptal, kdy otevře kantýnu.

„Co tam chcete, cigarety, viďte?“

„Máte pravdu, pane veliteli, cigarety.“

„Ty nekupujte,“ říká Nosárius, „kouření škodí.“

„Myslím, že se škodlivost kouření přeceňuje,“ odporoval mu Honza a spustil: „Nedoceňuje se totiž naproti tomu kladný význam kouření. Ono totiž bystří mysl! Vždyť všichni velikáni světových dějin byli kuřáci. Náš největší vojevůdce Václav Žižka z Dubé ve svých zápiscích o válce občanské přiznává, že by nikdy nevyhrál nad Hanibalem slavnou bitvu u Slavkova, kdyby mu byl v poslední chvíli nepřinesl posel tabák do dohasínající dýmky. Náš největší hudební skladatel František Smetana se ve svých dopisech Boženě Krásnohorské přiznává, že jen dostatečné zásobě doutníků vděčí za to, že složil slavné operety Rusalka a Němá v Botiči. A největší italský filozof Julius Caesar teprve po vykouření motanika z Monopolu praštil do stolu a vzkřikl: „A přece se točí“, čímž z kořene vyvrátil bludnou teorii, hlásanou černou klerikální reakcí.“

Nosáriovi se přednáška velice líbila, zejména závěrečná stať o černé klerikální reakci.

„Moc zajímavé, Horníčku, a poučné, hodně si pamatujete. Ale jedna věc je mně tam taková divná. Říkáte Václav Žižka, nejmenoval se Jan?“

„Já nevím, pane veliteli, nechtěl bych na to sázet hlavu, ale myslím, že se opravdu jmenoval Václav.“

„No, já to taky přesně nevím,“ řekl Nosárius, „ale zní mně to nějak divně. Víte co, pojďte se podívat do kulturáku, tam je jeho obraz a na něm je to napsáno.“

Aby se těžké podmínky trestního tábora L daly snést, bylo životně nutné hledat možnosti k úlevě všude, kde se dalo: nejen vychutnávat komickou pitomost esenbáků a bránit se ponížení lidskosti humorem, který ostatně neměl daleko k Haškovu Švejku, ale těžit i z povahových slabostí a zvláštností některých spoluvězňů; provokovat a rozvíjet vzniklé pitoreskní příhody až do absurdních příběhů.

Jeden z muklů, který ostatním přímo nahrával, byl populární major Blecha, velice podobný svým založením „profesoru“ Jakubčíkovi z Horního Slavkova. Oproti známým prof. Jakubčíka v univerzitních kruzích měl major Blecha přátele na nejvyšších místech vojenského aparátu; znal téměř každého, kdo měl důstojnickou hodnost. Radim po svém příchodu z Rovnosti vyhledal tohoto majora Blechu a vyřídil mu pozdrav od generála Laudona – jestli se prý na něho ještě pamatuje.

„Jakpak bych se nepamatoval! Co se na něj navzpomínám, takový hodný člověk, s tím bych se rád sešel. Tak on je na Rovnosti, a co tam dělá?“

„Dostal dobré místo, vyváží důlní latríny a tím má zaručených 100 %.“

Druhá historka s majorem Blechou je dost ilustrativní pro život v táborech, život bez knih, kdy příběhy bylo možné jen si vymýšlet; historka, která nemá daleko k Čapkovým Apokryfům.

Po nějakém čase Radim opět vyřizoval pozdrav – tentokrát z Ústředního tábora, kam byl poslán na rtg – od kapitána Absolona. „Tak on je na Ústřeďáku? Jak bych se na něj nepamatoval. Jeho táta se vyznamenal za první světové války a byli jsme spolu nejlepší přátelé. A co dělá Absolon?“

„Je velmi skleslý, říkal, že ho nic nemrzí tak jako to, že mu ostříhali ty krásné vlasy, na nichž si tolik zakládal. A o tom jeho otci jsem také slyšel,“ házel udičku dál Radim, „měl prý na svou dobu dosti neobvyklé jméno, jak on se jmenoval, no jo, David.“

„Ano,“ souhlasil Blecha, „byl to vynikající důstojník.“

A Radim provokoval dál. „Slyšel jsem o něm takovou nepěknou věc. Snad je to pomluva, ale ty mi jistě řekneš, co je na tom pravdy. Prý se za války zamiloval do vdané ženy, manželky mladého poručíka Uriáše, a aby si ji mohl vzít, poslal Uriáše do boje, o němž předem věděl, že je ztracený. Dokonce se prý proslýchalo, že Uriáše zradil nepříteli!“

„To je jedna pomluva za druhou,“ rozhořčil se Blecha, který se přátelil výlučně s vynikajícími a bezúhonnými lidmi. „Uriáše jsem znal! Byl to nadaný důstojník, ale zbrklý. Snad proto, že byl příliš mladý. Do oné osudné bitky ho David neposlal, naopak ho před ní varoval. Uriáš tam šel proti Davidově vůli! A teď si představ, že padl a jeho žena s dětmi zůstala bez prostředků! A David se jí ujal, oženil se s ní a vzorně se staral o její děti. A to mu slouží ku cti a nikoliv k hanbě!“

Jednou, když bylo moc zima a unavení vězňové zkřehlýma rukama omývali ledovou vodou stěny baráku, zahřál je mukl, který se vrátil právě z velitelství. Vyprávěl:

Psal jsem dopis domů a končil jsem: „na únor mám slíbenou návštěvu, a tak pokud mi v tom nezabrání vis maior, uvidíme se.“ – Teď právě mi na velitelství Šlachtecký oznámil: „Zdá se, že jste si dosud neuvědomil, že o přidělování návštěv rozhoduje výhradně velitelství. Do toho žádný major nemá co mluvit.“

Na návštěvy byli vězňové převáženi z tábora L do Žďáru.⁶⁵ Návštěvy na Jáchymovsku probíhaly v podstatě všude stejně. Rodina vězně dostala povolenku k návštěvě, která zároveň platila také jako vstupenka do pohraničního pásma. Ráno před návštěvou byli muklové převlečeni do čistých a nových vězeňských obleků. Po snídani nastoupili pod komandem do autobusu a odjeli mimo tábor do návštěvních budov (z Rovnosti a Elka do Žďáru, do Lokte, ve Slavkově do zvláštní budovy). Po příjezdu vězně zahnali do jedné místnosti. Ve vedlejší místnosti se konaly návštěvy a ve třetí čekali ti, kteří již měli návštěvu za sebou. Návštěva trvala tehdy nejvýše čtvrt hodiny. V prvních letech po čtyřicátém osmém roce se návštěvy odbývaly u stolu, později za sklem a ještě později za drátěnou sítí. V příbramském návštěvním baráku bylo zvláštní okénko, kde se vězeň mohl po skončení návštěvy s příbuznými políbit. První dny po skončených návštěvách patřily mezi nejsmutnější chvíle v životě vězně. Po návratu mukl svlékl parádní šaty a šel na odpolední směnu.

Koncept žádosti Radimovy matky, psáno částečně na stroji, částečně tužkou, s množstvím škrtů:

 
 

---

Koncem února letošního roku jsem požádala Krajskou prokuraturu v Karlových Varech, aby byl zjištěn zdravotní stav mého syna Radima K., nar. dne 5. 8. 1927, který si nyní již po dobu 5 let odpykává trest odnětí svobody v trvání 15 let ve vězeňském ústavu v Ostrově u K. Varů (č. km. 01263/L). Tuto žádost jsem podávala z toho důvodu, že při návštěvě, povolené na den 31. ledna 1954, jsem byla úplně zděšena zdravotním stavem svého syna, který je nesmírně zesláblý a úplně vyčerpaný (přes všechno jeho ujišťování, že se cítí dobře). Krajská prokuratura v K. Varech mi dopisem sdělila, že můj syn byl vyšetřen vězeňským lékařem a že bylo zjištěno, že má (musím vypsat lékařskou zprávu); 24.12.1948 byl z domova odveden 21 letý růžolící mladík, při výšce 180 cm vážící 85 kg, se 2,5 diopt., intaktním chrupem (tři povrchové plomby), se sklonem k hypertenzi.

Přítomná lékařská zpráva mě utvrdila v mých obavách, že můj syn je již zcela vysílený a že bez radikální léčby se naprosto nemůže uzdravit. Vzhledem k tomu, že pochází z rodiny s TBC anam., mám vážně obavy, aby u něho nedošlo k onemocnění tuberkulózou (vypsat event. další nemoci, které by přicházely úvahu); jeho vysílení dostoupilo nejkrajnějších mezí, úbytek na váze dle poslední návštěvy odhaduji na 20-25 kg. Mám obavu, aby nedošlo k dalšímu zhoršení jeho zdravotního stavu, které by pro něho znamenalo nejtěžší následky. Je ještě mladý člověk a bylo by tragické, kdyby se po skončení trestu měl vrátit se zničeným zdravím a kdyby tím byl vlastně vyřazen ze společnosti, k jejímuž rozvoji a blahobytu by pak nikterak nemohl přispět. Při celkové tělesné slabosti nemůže jistě plnit své pracovní normy, čímž je jistě zase vyřazen z řady výhod, a právě těch jeho zdraví prospěšných, a také jeho pracovní (tři slova nečitelná). Prosím proto, aby bylo dovoleno mu poslat Calcium, B-komplex, C vitamin, Infadin, popřípadě nějaké roborans, pravidelně mu posílat nějaké tuky, ovoce. Omluvte, prosím, matku, která vidí své dítě očima lékaře. (Zaškrtáno: dovolávám se slov prezidenta Gottwalda...)

---

 

Na dotaz, zda v trestním táboře L zažil na vlastní kůži korekci, začal Radim vyprávět: 12. dubna 1954⁶⁶ se poslední nástup značně protáhl. Když to už vypadalo, že se muklové budou moci rozejít, označil starší tábora Rozehnal vězně Hromádku, že nestojí předepsané v pozoru. Došlo ke kontroverzi, která skončila výrokem Rozehnalovým: „Postavte se támhle stranou, půjdete do korekce!“

Z řad muklů se ozvalo mručení a různé projevy nevole. Rozlícený Rozehnal zařval:

„Komu se to nelíbí, může se tam jít postavit taky!“ Vystoupilo šest vězňů a postavilo se vedle nespravedlivě trestaného spolumukla. Kromě Radima tu byl také dr. Josef Zvěřina, docent teologické fakulty. Velitel oznámil, že jsou potrestáni třiceti dny korekce.

Hned po nástupu odešlo sedm muklů do korekce na močál. Byli rozstrkáni do dvou cel, v nichž se přirozeně netopilo a spalo se tu na zemi bez pokrývek. V cele nebylo nic než podlaha, strop, stěny a záchod. V nekonečných studených nocích (byla tehdy opět dlouhá zima) si muklové krátili čas vyprávěním; ve dne nechodili na nástupy, nesměli mít žádný kontakt s ostatními mukly, do práce však chodit museli. Dostávali poloviční dávku stravy bez masa. Pouze na Velký pátek, zřejmě se zřetelem na docenta Zvěřinu, dostali „výborné“ smažené karbanátky – Zvěřinovy karbanátky snědli spoluvězňové.

Krátce po návratu z korekce byl Radim zařazen do transportu muklů určených pro tábor Bytíz⁶⁷ na Příbramsku. Jednoho dne odpoledne odvedl Krokodýl určenou skupinu vězňů na Ústřední tábor. Zůstali tam přes noc, ráno spoutali dva a dva vězně k sobě a autobusem odvezli na Bytíz u Příbrami.

Jeden z muklů, který byl s Radimem v této skupině převážen, byl Jaroslav L. – státním soudem odsouzený k 15 letům odnětí svobody. Bylo mu asi 21 let a pocházel z přísně katolické rodiny. Jednou když šel na směnu – bylo to ještě na Jáchymovsku – poznal ve veliteli eskorty svého bratra. Stranou se spolu dali do řeči a Jaroslav prohlásil, že ze svých názorů nesleví nic a bratru Josefovi jeho postoj a chování vyčítal. Rozešli se a esenbák ihned svého bratra udal. Za trest byl Jaroslav přeložen na trestní tábor L. Tam se pokusil o útěk; byl chycen a s průstřelem hlavy a plic odevzdán do vězeňské nemocnice k dr. Weissovi. Radim se s ním pak sešel na Rovnosti, odkud byl Jaroslav L. s Radimem přeložen znovu na trestní tábor L. A konečně pak ve stejném transportu s Radimem jel na Bytíz.

6.

 

V DRUHÉ POLOVINĚ KVĚTNA 1954 se tedy Radim octl na Příbramsku, na BYTÍZU. Byl to velký tábor, asi pro dva tisíce lidí, s jedním trestním barákem pro „neplniče“ a s jednou korekcí. Osazenstvo trestního baráku chodilo společně na zvláštní revír – „Dálný východ“ – východní část šachty. Fáral s nimi tehdy esenbák, kterému se říkalo Janko-Železo. „Preto ma volajú Janko Železo, že som tak tvrdý.“ Důvod této přezdívky byl však jiný: jakmile totiž v korekci tento esenbák sundal závoru, někdo mu ji vždycky schoval; a Janko pak běhal a sháněl: „Kde je to železo, kde je to železo?!“ Muklové na „Dálném východě“ se snažili nesáhnout na práci, ale co možná si to nenechat dokázat. Tak např. Věroslav Jarmara, zámečník, vykazoval 100 % a zdařilo se mu za celý měsíc nasadit jednu kracku, která pak byla nazvána „nejdražší krackou na světě“. A tak za určitou dobu byl trestní barák zrušen – byl uznán neproduktivním.

Oproti jáchymovským táborům byl režim na Bytízu výrazně volnější. Za Radimova příchodu byl starším tábora Ditrich, jeho zástupcem Jožka Vrábel (od státního soudu), který byl výborný, záhy se však této funkce vzdal. Později byl ustanoven starším tábora František Melichar, státní vězeň, mezi spoluvězni velmi oblíbený; pro mukly dělal, co bylo v lidských silách. Rovněž jeho pomocník Gubi (maďarský Žid, který byl trestán za údajnou spolupráci s Němci!) se choval dobře, spolupracoval s Františkem Melicharem a nikoliv s velitelstvím.

Osvětář na Bytízu byl esenbák Voldán; ten dovolil, aby se na táboře konaly odborné přednášky z matematiky – vedl je prof. František Němec (jeden z vedoucích skautu), z historie a češtiny, které vedl Karel Kyral (jen pro zajímavost: byl obhájcem Rukopisů).

Knihovna byla poměrně slušná, jídla víc a brigád méně než na Jáchymovsku. Lékařem v té době byl na Bytízu bývalý vojenský lékař dr. Velen Šlechta. Zuby spravoval Holešovský, původním zaměstnáním zlatník. Konec jeho zubařské kariéry urychlila tato příhoda: Přišel k němu mukl, slaboučký na pohled, titěrný. Posadil se do křesla, Holešovský začal vrtat bolavý zub – mukl dával rukou najevo, že ho to bolí. Holešovský nedbal, zajel mu do zubu znovu, a než se nadál – seděl na zemi na zadku. Onen droboučký mukl byl totiž profesionální boxer v muší váze Roubal. Zlatník pak od vrtačky raději odešel a na jeho místo nastoupil skutečný zubní lékař dr. Vrána. Na něho má Radim tuto vzpomínku: Radima krutě začal bolet zub. Po směně značně vyčerpán šel se dát ošetřit. Dr. Vrána začal pracovat. Najednou Radim nad sebou uslyšel: „To je hezký! Já se tady dřu a on mě tu chrápe!“ (Přirozeně, že v trestním táboře neměli tzv. bezbolestnou vrtačku.)

S jedním transportem z Rovnosti přijel Jiří Levinský – zhruba po třech letech od zrazení útěku. Několik dní po příjezdu na Bytíz byl mukly „zlynčován“ – muklové mu hodili na hlavu deku a zmlátili ho.⁶⁸ Levinský požádal esenbáky o ochranu a byl před spoluvězni ukryt na korekci. Nějaký čas požíval v korekci práva asylu a pak byl převezen někam jinam. Proslýchalo se, že psal dopisy na vyšší místa, kde škemral a uváděl, že zachránil život příslušníku SNB, že mu byla slíbena milost a místo toho, že ho posílají z jednoho tábora na druhý – a všude že je bit! Které další tábory Levinský vymetl, Radim už neví, už se s ním nesetkal. Po mnoha letech Levinského pak zahlédl jeden bývalý mukl v Praze jako řidiče autobusu.

I na Bytízu se čas od času dělal „filcuňk“; když esenbáci prohrabávali světnice, nemuselo se však stát nekonečné hodiny na nástupišti jako na Jáchymovsku, ale vězňové byli vpuštěni do „kulturáku“ a někdy jim tu byl promítán film.

Knihovnu a noviny měl na starosti Vlastimil Pekárek – kdysi velice bigotní evangelík, po čtyřicátém pátém roce se stal – opět bigotním – komunistou; později byl velitelem Státní bezpečnosti v Ústí nad Labem. Ještě později byl odsouzen na doživotí za údajný politický delikt. I v táboře zůstal přesvědčeným komunistou, hlásal, „že ho strana zkouší“ a že jeho utrpení stojí za „velkou myšlenku komunismu“. Agitoval i při nástupech, takže mu občas přiletělo z různých stran i několik facek. Nikdy nebyl bomzákem. Díky jeho evangelické minulosti byly na Bytízu k dispozici „Kostnické jiskry“ a „Křesťanská revue“.

Povolené kulturní Večery si organizovali muklové sami. Většinou to byly opět různé improvizace, recitovalo se zpaměti, kdo co znal: Radim např. říkal ze Selských balad Baladu vánoční, Loreckého ze Lkouše od Vrchlického, od Dýka Země mluví. Esenbáci byli přítomni, ale nevměšovali se; pouze dbali, aby večer byl ukončen ve 21 hodin.

První zima na Bytízu byla opět dost krušná.⁶⁹ V roce 1954 napadlo na Příbramsku tolik sněhu, že vězňové museli prošlapávat po pracovní době cesty, aby byl možný pohyb po táboře.

Korekce tu byla stejná jako jinde: čtyři stěny, podlaha, kýbl. Na noc však na Bytízu dostávali muklové deky. Existovaly zde tři stupně korekce:

1. ostrá samovazba – vězeň byl sám na kobce, nechodil do práce, jednou za den dostal porci chleba s teplou vodou, normální stravu dostával pouze jednou za tři dny. Na požádám mohl dostat studenou vodu.

2. izolace bez vyvádění – na kobce mohlo být i více vězňů pohromadě, nechodili do práce, dostávali poloviční dávku vězeňské stravy.

3. izolace s vyváděním – mohlo být i více vězňů na kobce, chodili do práce a po směně se vraceli na korekci, dostávali normální vězeňskou stravu.

Na korekci nebyl nejhorší hlad, ale zima. Když venku mrzlo (někdy až 30 stupňů!), byla stejná zima v korekci a běžná sazba 30 dní izolace se pak stávala neúnosnou.

Radim se na Bytízu do korekce dostal na podzim 1954; Honza Indrák byl zavřen pro nějakou kontroverzi s civilní zaměstnankyní. Radima napadlo, že by Honzovi mohl přinést jídlo a nějaké cigarety. Pokus o přátelskou pomoc se nepodařil; Radima chytili a vsadili za trest do korekce. Když Honzu Indráka propustili, sehnal nějaké jídlo a cigarety a nesl je Radimovi. I Honzu chytili a opět vsadili za trest do korekce. Když se Radim vrátil z korekce na světnici, prohlásil Jarda Brodský: „Ták, Radime, honem vezmi nějaké jídlo a cigarety a syp si to za Honzou – ať už jste tam zase spolu.“ (Za tyto přestupky měli muklové korekci 1. stupně – 5 dní ostré samovazby.)

Kromě těžkých a pokořujících trestů převážně fyzického rázu se též rafinovaně trestalo zákeřnými metodami. Nějakou dobu po Radimově přesunu z trestního tábora L se mezi mukly na Bytízu tradovalo, že Ota Š., který zůstal na Elku, je kupodivu, ale zaručeně buzerant. Ota Š. byl slušný, spolehlivý vězeň; od ostatních spolumuklů se snad lišil pouze tím, že mluvil naprosto spisovnou češtinou. Přátelé ho měli rádi, navíc se o něm vědělo, že byl ve vyšetřovací vazbě těžce ztýrán esenbáky. Jednou ho zavolali na velitelství a chtěli na něm, aby podepsal spolupráci s StB. Ota odmítl a prohlásil, že by se to nesrovnávalo s jeho ctí. Estébák řekl: „I ta vaše čest je v našich rukou. Když budeme chtít, zostudíme vás tak, že do vás nikdo ani nekopne!“ Za nějakou dobu byl Ota Š. vsazen do korekce s jakýmsi R. a H. za „smilstvo proti přírodě“: Ota Š. totiž přišel žádat na velitelství o přeložení na jinou světnici se – spisovně vyjádřeným – odůvodněním: „Žádám o přeložení. R. s H. souloží a já nemohu spát.“ Kromě toho, že se esenbáci jeho výrokem báječně bavili, ihned toho také využili: stačila sugestivní otázka, zda Ota Š. nežárlí na H., a všichni tři se pak octli na společné cele na korekci. Oba skuteční „teplouši“ Otu Š. surově ztloukli a navíc zpráva o Otovi – buzerantovi – se ihned roznesla po Elku a ostatních táborech.

Na Bytízu Radim zažil velitele tábora Dubu, po něm nastoupil Fulín, zlý a nebezpečný; mukly byl nazýván „Taťulda“ nebo „Lecián Dobrotivý“.⁷⁰

 
 

---

KANCELÁŘ PRESIDENTA REPUBLIKY

C. j. 102.444/53

Paní Marie Kuthanová

V Praze dne 14. 2. 1953

Praha

Sdělujeme Vám, že jsme Vaši žádost o milost postoupili ministerstvu spravedlnosti k řízení podle § 205 trestního řádu

Za přednostu kanceláře presidenta republiky
Dr. Fáber

---

 

 
 

---

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI V PRAZE

Paní MUDr. Marie Kuthanová
Dřevná 2
Praha 2
Číslo 3146/53 – HSOS/5
Věc: Radim Kuthan – žádost o milost
Vaše žádost o milost, postoupená sem kanceláří presidenta republiky, byla dnes zaslána k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze XIV.

Přednosta odd.

V Praze dne 24. února 1953

v. z.       

za správnost vyhotovení

Uhrová v. r.

nečitelný podpis

---

 

Koncept žádosti, který máma do dnešního dne před Radimem ukrývala. Řádky plné úzkosti, touhy a přitom zoufalého úsilí příliš se neponížit:

 
 

---

12.12.1953

Vážený pane presidente!

V únoru tohoto roku jsem si dovolila podat žádost o milost pro svého syna Radima a prosím, omluvte nešťastnou matku, že znovu svou žádost opětuje. Můj syn Radim Kuthan, nar. 5. 8. 1927, posledně bytem v Praze 2, Dřevná 2, tč. v trestním táboru Ostrov u Karlových Varů č. 01263/P, byl odsouzen dne 7.6.1949 rozsudkem státního soudu v Praze k odnětí svobody na dobu 15 let (čj. stát. prok. PSt I. 185/49/37).

Při své poslední návštěvě v září minulého roku shledala jsem, že jeho vzhled byl tak špatný, že jako lékařka mám vážné obavy o jeho zdraví, tím spíše, že pochází z rodiny s TBC anamnesou (- a pobyt na pracovišti, vyžadující zvláštní tělesné odolnosti - škrtnuto) Od doby svého odsouzení, resp. od roku 1948, tedy už pátý rok - nalézá se v uranových dolech na pracovišti vyžadujícím zvláštní tělesné odolnosti. Odsouzen byl pro zločin velezrady ve věku 21 let - ve skupině mladých lidí, kteří se dopustili zřejmě z naivnosti a mladické nerozvážnosti trestné činnosti těsně po únorových událostech. Někteří z nich již byli omilostněni⁷¹.

Obracím se na Vás, vážený pane presidente, s velkou prosbou, abyste použil svého výsostného práva a udělil mému synu milost bud přímým prominutím trestu aneb aspoň snížením výměru trestu. Poskytnete, vážený pane presidente, svým rozhodnutím příležitost mladému člověku, aby svým dalším životem (řádka přeškrtána) mohl se stát platným členem lidské společnosti a řádným občanem (- já matka budu - přeškrtáno).

---

 

Na podzim 1954 (téměř po dvou letech, kdy kancelář prezidenta republiky postoupila žádost o milost ministerstvu spravedlnosti) byl Radim zavolán zástupcem osvětáře na velitelství.

„Tak si představte, před týdnem jsme tady spolu mluvili. Vy jste mi řekl, že s tímto režimem se nikdy nesmíříte. A teď poslouchejte – tento režim vás za to odměňuje. Slevili vám sedm let! Podívejte se na TO!“

Radim si to přečetl.

„To bude asi nějaký omyl,“ poznamenal.

„Ano, je to omyl a hrozný omyl. Ale co s tím máme dělat, když už je to tady?!“

„Tak napište, že to odmítám!“

Esenbák se zarazil, pak se zeptal, jestli to Radim myslí vážně, a pak s ním konečně na stroji naťukal prohlášení, že odsouzený⁷² Radim Kuthan zaujímá k poúnorovému režimu stejně negativní postoj jako před zatčením; udělenou milost odmítá a napříště si nepřeje, aby kdokoliv za něho podával žádosti o prominutí trestu. Mírně otřesen vězně propustil.

Radim vyběhl z velitelství a utíkal na světnici. Potkal Juru Mesického⁷³ , ale že s ním mluvil, si nepamatuje, vzpomíná pouze na hrozný, silný pocit studu, maximálního ponížení: vnucenou milost chápal jako definitivní ztrátu osobní cti. Když se pak uklidnil na baráku mezi kamarády, dobrý přítel Melichar mu řekl: „Tak vidíš, teď ti poznamenají do spisů: PŘÍŠTĚ NEZAVÍRAT - NECHCE DOMŮ!“

Brzy po rozhovoru na velitelství dostal Radim povolenou návštěvu, jednu z nejhorších, jakou on i jeho rodina měli. Radim se zlobil, vyčítal, že jeho blízcí chtějí mít víc, než mají druzí, a vysvětloval, že nechce milost, když byl nespravedlivě a protiprávně potrestán...

Ještě před návštěvou si osvětář zavolal mámu a říkal – domluvte mu, von dostal milost a von ji nechce, a co my máme dělat, když mu soudruh prezident milost dal! – Tolik vytoužená návštěva skončila ještě smutněji než jindy; nepřesvědčeni zůstali ti před ostnatými dráty i ten za nimi... Jitka (Radimova budoucí žena, právnička) se pak ještě pokoušela žádat o Radimovo podmínečné propuštění – což bylo velice brzy zamítnuto. Také dlouho nebyly žádné další návštěvy, pouze zůstala možnost vzájemného písemného vysvětlování.

 
 

---

čís. zákl. 01263/Z

Napsal: Kuthan Radim

výhodnostní skupina: –

Komu píšete –
příbuzenský poměr: rodiče

Pište čitelně, srozumitelně a nikoliv na okrajích dopisu!

7. března 1955

Drahá maminko!

Dík za Tvé řádky. Vím, že mě potřebuješ, a dovedu si představit, jak mě potřebuješ. Ale nejsi sama a já také ne. Tak jak Ty mne, potřebovali by nás všechny doma a já nechci pro sebe a pro Tebe víc, než mají ostatní. Prosím Tě, skonči už tyto neplodné diskuse a napiš mi něco utěšenějšího. - Jak se daří strýčkovi? - Vyřiď mé vřelé díky tetě Lole za lístek. Rád bych jí odpověděl přímo, ale nemohu, poněvadž smíme psát pouze na jednu adresu. Drahá Milenko! Prosím Tě, starej se o mámu! Poslední dobou hrozně klesá na mysli a to mě velmi znepokojuje. Hleď ji posilovat, aby byla zas tak pevná, jako byla vždy: taková jako babička Tomáše a Helenky z Jiráskova Temna! Zima už povoluje, neodvratně se blíží jaro a všechno pak bude veselejší: venku i zde. Hlavně nevěšet hlavu a neklesat na mysli!

S mnoha srdečnými pozdravy Tobě i všem známým

Tvůj Ráda

---

 

Krátce po nepřijaté milosti začal Radim kašlat. Měl neustále pocit únavy jako po nedoléčené chřipce. Chodil na šichtu, ale nakonec (28. října) šel k lékaři. Dr. Šlechta Radima prohlédl a uznal práce neschopným – zatím pro chřipku. Tento lékař se o své spoluvězně staral, jak mohl nejzodpovědněji: trval např. na tom, že všichni „chřipkaři“ i „angináři“ musí na rentgenové vyšetření; dokonce prosadil, že dostal rentgen do tábora. Při vyšetření zjistil u Radima exsudát na plicích. Nasadil mu penicilin a přijal ho na marodku. Stav se nezlepšil a tak byl Radim poslán do nemocnice na Pankrác. Bez předchozí informace Radima zavolali, aby se dostavil k bráně se všemi svými věcmi. Mezi mukly se ihned roznesla zpráva, že prezident nepřijal odmítnutí milosti a že Radim jde domů. Radim šel tedy k bráně s obavou, nečeká-li ho svoboda – čekal ho však zelený anton, který s ním odjel do Prahy do vězeňské nemocnice.

Ještě než byl Radim převezen na Pankrác, zažil Bytíz několikrát letákový nálet. Nad táborem zakroužilo letadlo a do prostoru tábora a okolí se snesl déšť letáků. Jakmile esenbáci zjistili obsah letáků, zaháněli mukly do baráků a sami usilovně „nadělení“ uklízeli. Za každý leták nalezený u mukla byly uplatněny přísné sankce. Reakce na letáky mezi vězni byla různá. Radim přílet letadel hodnotil kladně, říkal, že byli rádi, že se na ně úplně nezapomnělo, chápal to jako pozdrav z jiného světa.⁷⁴

Radim bral obsah letáků asi tak jako možnost přečíst si svobodný humoristický časopis. Protože přechovávat letáky bylo nebezpečné, naučili se vězňové jejich texty raději zpaměti. Takže když muklové museli zalézt do baráků a esenbáci „čistili“ tábor, Radim si pobrukoval „básničku“ z minulého „náletu“:

ESENBÁK

Já do lesa nepojedu,
já do lesa nepůjdu,
letáky bych musel sbírat,
měl bych z toho ostudu.
Letáky jsou zajímavé,
to já v skrytu přiznávám,
když je na ně režim zvědav,
ať si je jde sebrat sám.

O hodně delší byla BALADA SJEZDOVÁ:

Je rudá mlha kol a kol,
odbíjí půlnoc kolokol.
Na Kremlu hvězda začadí,
je tma na Krasnoj Ploščadi.
Na Kremlu hvězda zhasíná
a z mausolea Lenina
se proudem valí černý vzduch.
Co duch – to soudruh – soudruh duch.
Vyl z politbyra vlkodlak
a přijel strašidelný vlak.
Nasedli, jeli tři sta mil,
ti, které zabil Džugašvil.
„Co to máš Rudo za pasem?“
„Oprátku z krku sundal jsem.
Teď tady s vámi zavyji,
že já též poplet linii.“
„Mou linku plní bod co bod
nynější zítřka lidský rod.
Já ukvapil se trochu přec
a hned je ze mne kostlivec.“
„I my jsme sjezdovali kdys,“
notují Šlink a Clementis,
„linii navždy pochopí,
kdo oblek šátek z konopí.“
Oprátku vzal a zahodil
a skokem byli tři sta mil.
Pak zahoukal sbor nočních sův
a zjevil se duch Gottwaldův.
„Sám nevím, možnost truchlivá,
že jed mi dali do piva.“
„Soudruzi,“ přízrak Lenina
vážnosti chvíle vzpomíná:
„V Praze je sjezd,“ dí velký stín,
„co tomu říká Antonín?“
Pohnul se obraz na stěně
a Tonda vzkřiknul zděšeně:
„Malenkov, Chruščov při mně stůj,
mou nezávadnost opatruj.
Ty černé stíny, kdo to jsou?
Já nechci ještě za Berijou!
Pryč úchylkářské choroby,
zůstaňte, prosím, v záhrobí.“
Leč strašně volá duchů sbor:
„Už bledneš Tondo, už jsi chor!“
A strašně volá duchů hlas:
„Dneska jsi vůdce, zítra plaz!“
A strašně syčí duchů křik:
„Zítra jsi mrzký trpaslík!
Tvé světlo, Tondo, zhasíná,
blíží se tvoje hodina.“
Tu zapěl kohout, celý zjev –
– Rajk, Trockij, Kostov, Zinověv,
Clementis, Slánský – jsou ti tam
a bledý Tonda zůstal sám.
Svůj úřad rád by zahodil
a zmizel aspoň tisíc mil.

7.

  V LISTOPADU 1954, hned po příjezdu do PANKRÁCKÉ NEMOCNICE, byl Radim uložen na chirurgické oddělení k dr. Kochanovi. Asi za dva až tři dny po rentgenu udělali Radimovi punkci. Na pokoji bylo asi patnáct vězňů pacientů.

Na Pankráci bylo na celách i v nemocnici dovoleno kouřit. Původní zákaz kouření byl zrušen – a to proto, že byl kdysi zákaz kouření vydán na přání dr. Alice Masarykové.

Lékaři koncem roku 1954 byli vězni od státního soudu,⁷⁵ šéflékař zprvu civilista, později esenbák. Ošetřovatelé byli muklové, hlavní dozor však měli esenbáci.

Na cele, kde byl Radim, se střídali tři esenbáci: Vavruška, Kukrál a nějaká esenbačka, zvlášť nepříjemná a neoblíbená. Mezi vězni pacienty byl asi třicetiletý muž s údajnou diagnózou – nádor na mozku (jmenoval se Vlastimil Mrlina a byl odsouzen za žhářství: měl malé hospodářství, které mu chtěli združstevnit; dlouho se bránil, ale když viděl, že své hospodářství nezachrání – tak je zapálil). Míval kruté bolesti hlavy a těžké deprese, kdy ležíval úplně bez zájmu na lůžku; tyto těžké stavy byly u něho občas vystřídány světlými okamžiky, kdy pomáhal ošetřovat druhé spoluvězně a kdy nezkazil žádnou legraci – zejména když mu mohla vynést třeba i nějakou cigaretu. Jednou např. slíbil, v době, kdy zmíněná esenbačka mimořádně muklům ztrpčovala život, že za cenu 10 cigaret zařídí, aby se už na této cele neukázala. Když esenbačka nastoupila službu, Mrlina jí řekl: „Paní velitelko, pojďte dovnitř, já vám musím něco říct!“ Vešli spolu na celu a Mrlina jí padl k nohám, objal kolena a spustil: „Vy moje srdíčko, vy moje sluníčko, slyšte moje slova vznětlivé lásky!“ – Esenbačka ztuhla. „Jste mi dražší než P3⁷⁶ a všechny přídavkové lístky. Jste mi vzácnější než atomová bomba a V2. Toužím po vás jako po špačku z americké cigarety. Nemohu bez vás žít, neboť život bez vás by byl pro mne jako káva bez cukru, lístky bez tabačenky a stát bez znárodněného průmyslu. Toužím po vašem objetí, jež je pevné jako Frankovy řetízky, hřeje a pálí jako předválečná slivovice.“ Esenbačka stála jako zkamenělá – konečně se vytrhla, utekla – a už ji na této cele nikdy neviděli...

Nemocný Mrlina dokonale těžil z toho, že je mu všechno dovoleno: esenbák Kukrál – jak bylo jeho povinností – se jednou přišel večer zeptat, zda nemá někdo nějakou stížnost nebo žádost. Vlasta Mrlina se rezolutně ozval: „Pane veliteli, to dnes byla hovno večeře. Tu pohádku mládí jste měli dát nemluvňatům v útulku.⁷⁷ Já mám hlad, a jestli mi nepřinesete pořádnou večeři, tak se do rána oběsím!“

Kukrál spěšně odešel a za chvíli Mrlinovi přinesl slušnou porci masa s brambory. Za nějaký čas Mrlinu přeložili – neznámo kam; při odchodu se před přihlížejícími esenbáky loučil: „Tak vám kamarádi za všechno děkuji a přeji vám, aby vás ten Eisenhower brzy přišel vysvobodit!“

Asi druhý den po odchodu Mrjiny přinesli esenbáci vězně v narkóze, který měl zavázanou jednu ruku. Hodili ho na postel se slovy: „Tak tady máte dalšího cvoka!“ Za chvíli se jeden esenbák vrátil a nesl tabulku s křídou: – „Ten cvok nemluví, ale co chce říct, to napíše na tabulku.“ – Po krátké době se vězeň začal probírat z bezvědomí a tiše si pobrukoval melodii „Hej Slované“ a „Tebe Bože chválíme“. Když se úplně probral z narkózy, tápal po tabulce a tiskacím písmem napsal: „Rozeznávám jenom světlo a tmu. Neslyším, nemohu mluvit ani chodit. Přistavte mi laskavě stoličku k posteli, abych se dostal na záchod.“ Nezavázanou rukou se vzepřel, sesunul se na stoličku a odtud na zem; pak žádal, aby mu muklové jeho rukou ukázali směr k záchodu. Jakoukoliv jinou pomoc rezolutně odmítal: nechce obtěžovat a chce být, pokud to jde, soběstačný. Po zadku se šoural k záchodu... Později se muklové od něho dozvěděli, že se jmenuje Karel Rychlík a že mu je padesát let. Byl odsouzen státním soudem. Zatčen byl úplně zdravý – a takto byl zřízen při výsleších. Jeho manželka žádala o propuštění vzhledem k těžkému zdravotnímu stavu; dostala zamítavou odpověď: nemohou ho propustit, protože jeho návrat by způsobil pobouření. Na chirurgii na Pankrác byl převezen po pokusu o sebevraždu přeřezáním žil. Psal křídou na tabulku a muklové mu odpovídali vyznačováním hůlkovým písmem prstem na jeho dlani.

Po punkci exsudátu byl Radim přeložen na rekonvalescentní oddělení. Zde byly cely pro čtyři vězně. Oddělení bylo v té době známé velice slušným dozorcem Portem. Když např. přejímal Radima, ptal se, co má ve své krabici – nemusíte mi to ukazovat, já vám věřím. Choval se trvale vzorně, chodil muklům pro knihy do knihovny, varoval před „filcuňkem“,⁷⁸ závadné věci schovával u sebe. (V padesátém pátém roce se proslýchalo, že bude velká amnestie k 10. výročí osvobození. Port chodil a říkal: „Nebojte se mládenci, vydržte, bude velká amnestie, půjdete všichni domů!“ Když pak přišla zpráva, jak skutečně amnestie dopadla – vztahovala se výhradně na kriminální vězně – Port se zhroutil, údajně dostal infarkt a už nikdy se na Pankrác nevrátil.)

Režim na rekonvalescentním oddělení na Pankráci byl zhruba takovýto: ráno chodil dozorce a budil. Po snídani opět přišel dozorce a vězňové v pozoru podali hlášení. Pak měli volno až do oběda; když nepršelo, byla jedna hodina denně procházka na dvoře, při ní se nesmělo mluvit. Oběd v neděli byl zároveň s večeří. Odpoledne bylo opět volno a po večeři brzy večerka. Lékař na toto oddělení již nedocházel, ale mohl být zavolán na žádost vězně.

Přes tento zdánlivě idylický život se Radim chtěl vrátit zpět na tábor. Jednotvárný život mu byl nepříjemný a především postrádal přátele. Požádal lékaře, jestli by ho – na vlastní žádost – nemohl propustit. Lékař tuto nepříliš obvyklou žádost ochotně vyřídil: stvrdil, že vězeň je již schopný pobytu na táboře. Nato Radima přeložili na eskortní oddělení. Byla to velká cela s jedním záchodem, v níž bývalo 20 – 30 vězňů. Velitelem eskortního oddělení byl Pták (strážmistr nechvalně známý z útěku na šachtě Dvanáct). Ještě před převozem na Pankrác byl Radim instruován Jardou Brodským, jak si zařídit, aby byl opět eskortním oddělením určen na Bytíz: při hlášení veliteli Ptákovi (který Radima nepoznal) řekl, že má na Bytízu místo v šachtě, které mu závod rezervuje. Pták Radima ihned určil k transportu. Ještě ten den několik vězňů s krabicemi (pár kostek cukru, sádlo, mýdlo, pasta na zuby – vše zakoupeno v kantýně – ručník, utěrka, 2 misky) bylo shromážděno na dvoře. Na Bytíz byli tentokrát převezeni bez pout.

8.

  KONCEM LEDNA 1955 se Radim vrátil na BYTÍZ. Kamarádi mu drželi místo na světnici u Jardy Brodského a Jardy Lukeše. Pracovně byl Radim zařazen na stavbu, kde hasil vápno při ekumenických diskusích v trojici: katolík, nedostudovaný student teologie – Václav Vynikal, bratislavský žid, zavřený v prvním komunistickém tažení proti židům – Ferdinand Friedmann a evangelík – Radim. Stavěl se tehdy tzv. kombinát, mukly nazývaný „konkubinát“, ústřední budova oddělená od tábora jednoduchým drátem. Po dostavění byl tento objekt běžně nazýván BÝBO („bytízský bordel“) a muklům sem byl vstup přísně zakázán – BÝBO sloužil výhradně civilním horníkům. Byla zde kantýna, jídelna, šatny, umývárna apod.

Muklové měli v té době na kabátech na zádech tři žluté pruhy a na kalhotách žluté lampasy. Pruhy časem vybledly, voda je smyla, bláto přikrylo, takže se na šachtě vězňové nelišili od civilních horníků. Zástupce velitele Vojík („Pozlacený pingl“ – původním zaměstnáním číšník) přišel jednou do BÝBA na svačinu. Sedl si ke stolu a dal se do jídla. K jeho stolu přišel jakýsi horník ve fáračkách. Pozdravil Čest práci, soudruhu, přisedl si se svačinou ke stolu a dal se s Vojíkem do řeči:

„Vůbec ti nezávidím, soudruhu, tvou práci. Jak to jen s těmi lumpy můžeš vydržet! Je to taková verbež, že se z nich člověku zvedá žaludek...“

„No, jak pracujou v šachtě?“ ptá se polichocený Vojík.

„Ále to víš, pracujou dobře, ale člověku vadí, že to jsou takoví rozvratníci. No, já už musím fárat, tak čest práci a pořádně tam ty darebáky prožeň!“

Večer Vojík počítal nástup; náhle se zastavil, zbrunátněl, ukázal na jednoho mukla a strašlivě zařval: „VEN! Třicet dní korekce! Já vám dám čest práci!“

Nikdo z muklů nechápal proč. Netušili, že spolu – Vojík a mukl – svačili a diskutovali v BÝBU.

Květnová amnestie roku 1955 byla na Bytízu očekávána bez nadějí a nepřinesla proto ani zklamání: celkem nikdo už nevěřil, že by se amnestie mohla někdy vztahovat i na politické vězně. Stále se však věřilo, „že to praskne“.

Jeden bachař, původním povoláním koňský handlíř a zloděj koní, který o sobě prohlašoval: – ať som bol, čo som bol, ale teraz som pán velitel⁷⁹ – asistoval při fárání vězňů do šachty. Sotva sjela klec pod náraziště, muklové pravidelně sborově vykřikovali: – ZA PÁR. – Když se to opakovalo a „pán velitel“ pochopil, co muklové volají, chtěl na narážeči, aby klec s vězni ihned vytáhl zpátky. Když se dozvěděl, že to nejde, naklonil se nad šachtu a za vzdalující se klecí hromovým hlasem řval: „MÍR UHÁJÍME!“

Nezapomenutelným esenbákem byl „Prasečí hlava“ – malý, tlustý, s blbým ksichtem a pisklavým hlasem. Kdykoliv měl službu, stál u brány a zabavoval dřevo, které si vězňové přinášeli z šachty na topení.

„Proč nám to berete? Nebudeme mít čím topit!“

„Protože mi říkáte Prasečí hlava!“

Jarda Kříž se ho zeptal:

„A kdo vám tak říká? Já nikdy ne!“

„Cože, vy mně neříkáte Prasečí hlava? Tumáte, vemte si to dřevo všechno!“

Jindy se jednoho mukla zeptal na světnici: „Eště mně říkáte Prasečí hlava?“

„Ne, už vám tak neříkáme.“

„A jak mi teď říkáte?“

„Teď vám říkáme Schweinkopf.“

„No, že by mě zrovna těšilo, že jste si pro mě vymysleli německé jméno, to ne. Ale přece jen je to lepší než Prasečí hlava!“

Jednou přišel do kuchyně a tam kuchaři dělali právě guláš z nějakých konzerv. Podíval se na jednu z plechovek a prohlásil:

„To jsou konzervy z Východního Německa. Dobré a levné. Přece rozumím německy – tady máte napsanou cenu: TRADE MARK – tři marky!“

Bořivoj Kocourek se oholil na světnici zakázaným holicím strojkem; holení u holičů bylo povoleno jednou týdně. Prasečí hlava ho přistihl a chtěl mu strojek zabavit. Rozzlobený Bořivoj prohlásil: „Prasečí hlavo, každému druhému bych ten strojek vydal. Ale Prasečí hlavě ho nedám!“

Prasečí hlava žádal zástupce velitele o potrestání vzpurného a drzého mukla, dostal však zlomyslnou odpověď: „Jestli chceš, já ho dám do korekce. Ale uvědom si, že v tom případě musím v rozhlase vyhlásit, že byl potrestán za to, že nazval příslušníka SNB ,Prasečí hlava’.“

A tak Bořivoj Kocourek nebyl potrestán.

9.

  6. ČERVENCE 1956 všichni muklové, kteří pracovali na Stavebních závodech, byli přesunuti na tábor VOJNA u Příbrami. Byl to menší tábor než Bytíz – asi pro 1000 trestanců – jinak stejný jako jiné tábory: obehnaný dráty, hlídaný esenbáky na špačkárnách a psy v koridorech; a podobně jako v jiných táborech i zde byly dřevěné baráky a již neodmyslitelná zděná korekce. Určitou zvláštností tábora Vojna byl betonový bunkr, na němž stála socha horníka; bunkr byl určen pro zostřený výkon disciplinárních trestů. V roce 1956 sloužil již pouze jako skladiště a disciplinární tresty se odpykávaly „pouze“ v korekci. Muklové, kteří bunkr zažili, vzpomínali na něj s pochopitelnou hrůzou: v létě v něm bylo pekelné horko, v zimě zase příšerná zima...

Na šachtu chodili muklové přímou cestou – koridorem – ohrazenou ostnatým drátem, nebo byli převáženi autobusy na staveniště. Ve srovnání s jáchymovskými tábory byly příbramské mnohem lepší, a to po všech stránkách; i práci šlo nějak ošidit – pokud to již u řady muklů nebylo výsledkem dlouholetého cviku...

„Janko Železo“ přistihl mukla Lojzu Dvořáka, že nepracuje. Bylo to v době, kdy novinami proběhla zpráva, že v NSR byla zakázána komunistická strana.

„Prečo nerobíte?“ ptal se Janko Železo mukla.

„Já dnes, pane veliteli, nemám myšlenky na práci.“

„A prečo?“

„Copak, pane veliteli, nevíte, co se stalo?“

„A čo sa přihodilo?“

„Vy jste nečetl v novinách, že nám zakázali komunistickou stranu v Německu?“

„No a čo ma po tom?“

„Pane veliteli,“ Lojza se přikrčil a ztišil hlas, „já mám hrůzu, aby nám ji nezakázali také u nás!“

„Nebojte se a klidně robte, to u nás nebude!“ uklidňoval mukla esenbák.

Většina muklů pracujících na povrchu jezdila do Stavebních závodů v Příbrami. Vězňové tu pracovali společně s civilními zaměstnanci na stavbě sídlišť. Někteří z jejich prvních obyvatel mohli pocítit důsledky toho, že v dřevěných barácích na Vojně byly štěnice. Muklové sice žádali, aby správa tábora v té věci něco podnikla, nedělo se ale nic. A tak to muklové zkusili vyřešit po svém: začali nosit s sebou do práce štěnice v krabičkách od sirek a krabičky otevírali v dostavěných bytových jednotkách – akce měla svůj název „Osidlování novostaveb“. Nově nastěhovaní nájemníci si podle očekávání stěžovali – to je strašné, novostavby a už jsou tam štěnice! „No nedivte se,“ namítali muklové, „my je máme na táboře, to se neubráníte...“ Civilisté se pak energicky postarali o dezinfekci tábora.

Tábor Vojna byl známý tím, že tam byli „vyhubeni“ bomzáci. Kdykoliv se nějaký objevil, byl ihned mukly potrestán; zpravidla mu velitelství dočasně poskytlo asyl v korekci a později byl odvezen, aby udával někde jinde.

Jednou z neodolatelných postav mezi SNB byl Myšilov. K nástupu přišel nový esenbák a představil se:

„Já jsem váš nový zdravotní referent. Mým úkolem je pečovat o vaše zdraví. Poněvadž mám několik sekvestrů medicíny, můžete mě titulovat pane zdravotní rado.“

Nato nasliboval muklům, že jim v prvé řadě obstará příděl železitého vína. Po skončení nástupu šel za starším tábora Jardou Brodským.

„Vy jste starší tábora?“

„Ano, pane veliteli.“

„Tak když jste starším tábora, tak mi povězte, proč je támhle ten shluk lidí?“

„Tam je kantýna, čekají na nákup.“

„A vy jste starším celého tábora, viďte?“

„Ano, pane veliteli.“

„A jak to, že když vy jste starším celého tábora, že nevíte, že tu máte dvě kantýny, ha!“

„Tady máme jen jednu kantýnu, pane veliteli.“

„A proč je tedy támhle ten shluk lidí?“ a velitel ukázal na opačnou stranu tábora...

„Tam je oděvní sklad, čekají tam na výměnu, pane veliteli.“

Nový velitel chvíli usilovně přemýšlel a pak položil podivnou otázku:

„Tak když jste starším celého tábora, povězte mi, kde se tu nejvíce zdržují krysy?“

Jarda Brodský bez přemýšlení odpověděl:

„Nejvíce jich je na velitelství.“

„Ale jděte,“ vyvalil oči esenbák, „já jsem tam žádnou neviděl.“

Jarda však pokračoval:

„Tam se to úplně hemží krysami a ty se pak postupně rozlézají do celého tábora.“

Velitel opět zapřemýšlel a pak rezolutně prohlásil:

„Když je to tak, zítra přivedu odborníka a ten nám je vyhubí.“

Den nato se skutečně dostavil do tábora civilista, kterého nový velitel představil jako „soudruha krysaře“. Soudruh krysař měl s sebou dvě pasti na potkany; jednu položil na velitelství a teď kam s druhou? Muklové mu ochotně poradili, aby ji dal na půdu nad kuchyní. Za asistence velitele a řady muklů tam soudruh krysař vylezl. Někdo z muklů namítl:

„Ten pán tam asi nevidí, já mu tam vynesu svíčku.“

Velitel se pohoršil:

„Odsouzený, copak jsme v západokapitalistických státech, abychom svítili svíčkami? U nás v lidovědemokratickém Československu svítíme elektrickým proudem. Okamžitě zavolejte elektrikáře, ať na půdu zavede elektrické vedení!“ Jednou tento velitel přišel na prohlídku světnice. Jakýsi mukl – z čiré recese – mu řekl: „Pane zdravotní rado, mám k vám prosbu a stížnost. Máme tady myši. A náš spoluvězeň ze sousední světnice, Charousek, nám bezdůvodně odmítá půjčit kočku.“

„Tak mi Charouska zavolejte.“

Charousek přišel.

„Charousku, vy prý máte kočku.“

„Ano, mám, pane zdravotní rado.“

„Tak ji půjčte na tuto světnici, ať zde vychytá myši!“

Charousek pohotově pochopil situaci:

„Nepůjčím! Oni by jí ubližovali, trápili by ji a nakonec by ji třeba i snědli!“

„Nebojte se, Charousku,“ uklidňoval velitel vězně, obklopeného pozorným a rozveseleným muklovským auditoriem, „já vám za tu kočku osobně ručím. Tady na té světnici bude čtyřiadvacet hodin a za tu dobu tu vychytá všechny myši. Pak ji dáme na jinou světnici a tak nám postupně vyhubí myši po celém táboře.“

Charousek se nakonec dal přemluvit: kočku půjčí, ale jen proto, že pán zdravotní rada za ni osobně ručí.

Tento velitel byl neustále přesvědčován – a přesvědčen –, že je tábor zamořen myšmi a že prvořadým úkolem zdravotního rady je tuto havěť vyhubit; proto se mu již neříkalo jinak než Myšilov.

Jednou – v rámci své funkce – procházel ošetřovnou a přišel na světnici, kde leželi muklové se samými zlomeninami. Na tabulkách nad postelemi bylo tedy např. napsáno: Dvořák fr. pedis sin.; Novák fr. manus dex.; Svojsík fr. mandibulae. Myšilov si četl tabulky, usmál se a řekl: „Tak vidíte, jak jste se tu hezky sešli. Samí Františkové!“

V jiné světnici se ho jeden z vězňů ptal: „Pane zdravotní rado, co to mám napsáno na té tabulce?“

„Odsouzený, do toho vám nic není! Právě proto je to tam římsky, abych tomu rozuměl jenom já a táborový lékař.“

Již asi od roku 1952 byly zavedeny tzv. barákové služby. U vchodu do každého baráku museli dva vězňové ve dne v noci hlídat a v případě příchodu příslušníka SNB podat hlášení. Muklové tohoto nařízení využívali ve svůj prospěch: stěžejním úkolem služby bylo dávat pozor, zda se neblíží esenbák, a v případě, že ano, zařvat do chodby NÁLET! a po odchodu esenbáka zavolat KONEC NÁLETU! Je celkem přirozené, že toto v podstatě nesmyslné nařízení svádělo k mnohým muklovským recesím. Jirka Weinfusther se chystal k nedovolenému holení na světnici. Vtom se ozvalo z chodby – NÁLET. Ihned vše, co si připravil, složil. KONEC NÁLETU – Jirka všechno znovu rozložil a namydlil se. – NÁLET – Jirka se rychle umyl a bleskurychle vše sklidil. – KONEC NÁLETU – Jirka tedy opět vše rozložil, namydlil se a konečně se začal holit. – NÁLET – a Jirkovi nezbývalo než se opět umýt, uklidit...

Myšilov jednou obcházel baráky. Barákovou službu měl právě vězeň – Němec a podal Myšilovovi hlášení německy.

„Odsouzený, hlaste se mi česky!“

„Ich verstehe nicht,“ pokrčil rameny Němec.

Myšilov zastavil jiného mukla:

„Řekněte službu konajícímu, aby mi podal hlášení česky!“

„To nepůjde, pane zdravotní rado, on neumí česky.“

„Jak to, že neumí česky?“ divil se Myšilov.

„Neumí, protože je Němec.“

„Cože, on je Němec a – neumí česky?! A já jsem Čech a naučil jsem se za války perfektně německy, perfektně! Pak jsem se ovšem z vlasteneckých důvodů rozhodl všechno zapomenout. Když já jsem se tenkrát naučil německy, on se naučí česky. Řekněte mu, že zítra se mi bude hlásit česky!“

Na táborech – na Jáchymovsku i Příbramsku – žilo čas od času nějaké muklovské zvíře. Vězňům se mlčky trpělo, aby se starali o kočky nebo psy, kteří se zaběhli do tábora. I v době největšího hladu bývala většinou muklovská zvířata v bezpečí. (Radim vzpomíná pouze na jeden případ, kdy na táboře Dvanáct kriminální snědli psa, o kterého se starala skupina politických vězňů.) Ovšem k esenbáckým psům byl vztah jiný a hlídací vlčáci často pomohli hladovým od strádání. O tom, že přítelem mukla mohlo být i jiné zvíře než pes nebo kočka, svědčí tato historka: Redaktor Michal Mareš chytil na Mírově myš a ochočil si ji; měl ji stále u sebe; chodil s ní do práce, spala u něho na světnici – nikdy se neopouštěli. Jednou Mareše vezli někam na eskortu⁸⁰ vlakem, a to v nevyhrazeném oddíle. Na sedadle naproti Michalovi a esenbákovi seděla starší paní. Michalova myš se rozhodla, že se podívá, kde je: vylezla z kapsy a vyšplhala se Michalovi na rameno. Paní, jak to uviděla, strašlivě zaječela a vymrštila se ze sedadla. Myš se poděsila, zpanikařila a vypadla otevřeným okénkem z vozu. Bezmocný Michal prý ještě viděl, že myš chvíli běžela podél vlaku. „Byl bych tu bábu nejraději uškrtil...“

4. července 1955 byl na táboře Vojna vyhlášen nový rozkaz: nástup pro jídlo v pětistupech. Muklové to pochopili jako novou buzeraci – dosud se chodilo neorganizovaně – a tak se rozhodli pro večeři nejít. Ani moc nelitovali, když se dozvěděli, že byly cezené nudle. Místo toho si každý otevřel nějakou konzervu z kantýny. Esenbáci to považovali za vzpouru. Zástupce náčelníka Vojík („Pozlacený pingl“) chodil po světnicích a vyhrožováním nutil mukly jít na večeři. Protože každý tlak budí protitlak – muklové tím spíše nešli, dokonce zahájili hladovku, která trvala týden; do práce chodili, ale nepracovali. Esenbáci pak vybrali namátkou několik politických vězňů, které označili jako „organizátory vzpoury“, a odvezli je k soudu. U soudu hladovku a stávku spojili s výročím Dne americké nezávislosti a vybraní muklové byli odsouzeni k dalším trestům. Např. Zdeňku Mrázovi byl původní trest 8 let zvýšen na 20 let.⁸¹ Navíc nad táborem Vojna byla vyhlášena tzv. nulifikace (muklové říkali „nudlifikace“), což pro vězně mimo jiné znamenalo, že jim nesměla být udělena milost ani nemohli být podmíněně propuštěni. Později vždy s odůvodněním „za dobré chovám a dobrý pracovní výkon“ byla v jednotlivých případech udělována takzvaná denulifikace („denudlifikace“). Teprve po roce byla vyhlášena všeobecná denulifikace – a tak skončila „Nudlová aféra“.

Občas navštěvoval tábor esenbák v hodnosti poručíka, zvaný „ministr buzerace“. Když došlo k událostem v Polsku a v Maďarsku, přijel na Vojnu. 28. října 1956 vybral několik politických vězňů – mezi nimi také Radima – a dal je zavřít do korekce „za rozšiřování nepravdivých zpráv o Maďarsku a Polsku“. Byli ve zděné korekci asi týden po čtyřech na cele, dostávali poloviční porci jídla, nechodili do práce, aby se nemohli stýkat s ostatními vězni.

A právě zde v korekci chtěl Radim použít noviny, které fasovali jako klozetpapír. Náhodně si tu přečetl: – Další pisatel protistátních dopisů. – S mírně zvýšeným zájmem očima přelétl článek a v pravém rohu uprostřed textu uviděl vytištěné jméno. Řekl si – hele jmenovec – a mrkl do úvodm části a tam vidí tlustými typy napsáno: prof. dr. RUDOLF KUTHAN z Prahy, Dřevné ulice. Hlasitě se rozesmál. Kamarádi na cele se podivili, čemu se nad komunistickými novinami tak srdečně směje. Odpověděl, že se právě dočetl, že mu zatkli otce. Tím spíš jeho smíchu nerozuměli. A tak Radim jedno odpoledne na korekci zkrátil přátelům tím, že jim vyprávěl, jak mu otec měl za zlé, že neuposlechl v čtyřicátém osmém jeho rad, aby se nepouštěl do „marných akcí“, aby si „nerozbíjel hlavu v předem prohraném zápase“, aby se „neřítil do neštěstí“; vyprávěl, jaké hořké a vyčítavé dopisy od otce dostával a jak nakonec otec se odmlčel a přestal mu psát. Vysvětloval svůj smích: pochopil, že otec – tak rozvážný, umírněný a hrdý – teprve po osmi letech dospěl ke stejnému postoji, který u syna odsuzoval, a že podnikl ještě daleko marnější „neuvážené akce“ a „nerozvážně se řítil do nebezpečí“ jako o tolik let mladší a „nepoučitelný syn“...

Asi po týdnu izolace v korekci mukly vyzvedli a odvezli je – samozřejmě bez udání důvodu – do Prahy do BARTOLOMĚJSKÉ ULICE. Radim vzpomíná, jak se mu na cele po pobytu v táboře a zejména po posledních dnech v korekci zdálo neúnosně přetopeno... Po třech nedělích bez práce, bez možnosti si cokoliv přečíst, opět bez vysvětlení byli převezeni na PANKRÁC. Na cele byli tři od státního soudu: dr. Josef Kovařovic – syn slavného hudebního skladatele, asi třicetiletý Petrů a Radim. Opět nechodili do práce; písemný styk s rodinami byl však častější než v táboře; Radim dokonce dostával dopisy i od otce.⁸²

Asi týden před Štědrým dnem Radima převedli na společnou celu, odkud byli vězňové posíláni do práce na dvůr věznice na stavbu. Společná cela byla většinou obsazena kriminálními vězni.

Až nyní se Radim dozvěděl, proč byl převeden z tábora do Prahy; bylo rozhodnuto, že 24. 12. – přesně po osmi letech – bude propuštěn na svobodu. Přijal to už bez poznámky, už rezignoval. (Propuštěn měl být na základě milosti, která mu byla udělena v roce 1954 a kterou odmítl. Jeho postoj byl respektován dva roky. Po dvou letech se už s ním nikdo nebavil a MUSEL JÍT DOMŮ.)

Asi dva dny před Štědrým dnem ho převedli ze společné cely na celu eskortní. Vězňové tam byli převlékáni do civilu, měly jim být vydány všechny osobní věci. (Radimovi jsme šaty přinesli na Pankrác z domova; nedostal z osobních věcí zpět nic, protože mu vše bylo zabaveno na základě rozsudku o konfiskaci majetku.) Těsně před propuštěním byly vězňům vydávány peníze, které si během pobytu ve vězení vydělali, pokud neodcházeli domů s dluhem, který jim ve vězení narůstal při neplnění pracovní normy.

Noc před Štědrým dnem spal Radim jako dudek; vědomí, že spí poslední noc ve věznici, ho ani příliš nerozčilovalo. Ráno ho zavedli do kanceláře a vydali mu mzdu – za osm let práce v uranových dolech dostal 7500 Kčs (tj. zhruba 30 haléřů za hodinu!⁸³ ). Dopisy od příbuzných, které po přečtení musel ihned odevzdat a měly mu být při propuštění vydány – přirozeně nedostal.

Když stál konečně před branou pankrácké věznice, cítil se velice šťastný; byl Štědrý den, nádherně sněžilo; první vánoce po osmi letech bez cely, bez korekce, bez ostnatého drátu, bez zimy, bez hladu, bez marného toužení a smutku...

Na Pankráckém náměstí nenasedl na tramvaj; chtěl jít pěšky, užít volnosti. Šel ulicí 1. listopadu, sešel dolů přes Vyšehrad, Podskalskou ulicí. U Vyšehradského nádraží udělal svůj první nákup – připadal si se svými sedmi a půl tisíci korunami strašně bohatý: v knihkupectví koupil své budoucí ženě Jitce za osm let věrného čekání Vojnu a mír, mámě Zpěvy staré Číny, Justině, hospodyni, která v rodině byla od Radimova dětství, Skály od A. Jiráska a sestře Zločin a trest. Nechtěl jít domů s prázdnou...

---

IV.

Všem občanům přísluší právo na práci
ÚSTAVA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY I; § 26, 2
 
Nyní ovšem, když všem občanům
přiznáváme sociální práva – v tomto
případě právo na práci a právo
na zaopatření v případě
nemožnosti obživy – nabývají
ustanovení o občanské rovnosti
a demokratické svobody občanů
teprve reálného smyslu – ...
DŮVODOVÁ ZPRÁVA ÚSTAVY ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
ZE DNE 9. KVĚTNA 1948

 

PO NÁVRATU Z VĚZENÍ byl Radim při první lékařské prohlídce, kam ho máma zahnala, ihned uznán práce neschopným: byl úděsně hubený a lékaři shledán jako „celkově vyčerpaný“.

V lednu byl promptně povolán na vojnu; nebyl však odveden, kromě celkové vyčerpanosti bylo u něho konstatováno podezření z perniciosní anemie.

Když se dal trochu do pořádku, pomohl mu dr. Malypetr sehnat místo ve Sběrných surovinách s nástupním platem 400 Kčs měsíčně a slibem, že po zapracování by mohl brát až 1000 Kčs měsíčně. Protože neměl představu o hodnotě peněz – pouze přepočítával starou měnu v poměru 1:5 – zdálo se mu to dobré a do Sběrných surovin nastoupil. Asi rok spolu s řadou výborných a slušných lidí, vysokoškoláků – většinou právníků –, řečeno hantýrkou roku 1948 i roku 1977: ve společnosti „ztroskotanců“, balil a vážil sběrový papír ve sklepích a dvorech. Přestože se „zapracoval“, dařilo se mu nejvíce vydělat 600 Kčs měsíčně. To již byl ženatý; jeho žena, doktorka práv – soudkyně – musela z kádrových důvodů odejít od justice a za malý plat pracovala jako mzdová účetní. Radim pochopil, že nelze stále přepočítávat starou měnu na novou; přihlásil se na roční brigádu do Příbrami ke Stavebnímu závodu jáchymovských dolů. Opět se zprvu domníval, že nebude tak zle: dostával 8 Kčs na hodinu; později však i zde mzda – a to nejen pro určitý druh lidí – klesala. Rozdíly v příjmech „kast“ se nijak neskrývaly: např. Radim tam poznal nějakého Jirku Semlbauera, horníka z povolání, komunistu, jehož láska ke straně se řídila výškou příjmu. Posteskl si jednou: „To je hrozný, dělám čím dál tím víc a beru čím dál tím méně – vždyť já si už nevydělám ani 4000 Kčs – když si postěžuju, řeknou mi – máš, cos chtěl!“ (Radim a jemu podobní brali v tu dobu maximálně 1600 Kčs). Nejvyšší kasta, civilisté-úderníci, kteří pracovali na rudě, na rozrážkách apod. (vesměs práce tak dobře známá propuštěným muklům), měli stále takové výdělky, že doslova nevěděli, co s penězi. Populární byl velkoúderník Sosna. Zastavil se třeba na Pražské ulici před Obunou. Když šla kolem nějaká hezká dívka, zeptal se, které boty se jí líbí. Dívka na některé ukázala, úderník Sosna rozbil výkladní skříň – my horníci si to můžeme dovolit – vyndal boty z výkladu a podal je dívce. Pokud jezdil do Prahy, objednával si dva taxíky: do jednoho si sedl sám a do druhého položil aktovku. Pokud jel vlakem, dával si přistavovat jídelní vůz a kdo tam přišel, toho hostil.

V Příbrami byl Radim asi dva roky. Vrátil se do Prahy – to již měli s Jitkou dítě – a nastoupil opět ve Sběrných surovinách, tentokrát k práci v třídírně u lisu; dařilo se mu vydělat až 1300 Kčs hrubého.

V roce 1961 se ucházel o místo skladníka za 1600 Kčs v Potravinách, blízko svého bydliště. Zašel za vedoucím a řekl mu, že by měl o volné místo zájem, ale chce ho předem upozornit, že byl před pěti lety zavřený za politický delikt. „To nevadí, hlavně, že jste neseděl za zpronevěru nebo krádež,“ pravil vedoucí a poslal Radima na Václavské náměstí. Ohlásil se u kádrovačky. Ta ho odmítla přijmout, pouze vzkázala, že tento uchazeč má sice právo na práci, ale není řečeno na jakou. A oni že ho nepřijmou...

V roce 1963 odešel od Sběrných surovin ke dráze, kde pracoval jako traťový dělník (asi 2000 Kčs hrubého) a obchůzkář. V roce 1965 jako signalista. Přitom si udělal dálkově dopravní průmyslovku. Vzhledem ke svému vrozenému a do jisté doby pěstovanému humanistickému zaměření mu byla řada technických oborů naprosto vzdálená; řešil to tím, že se například u elektrotechniky a strojírenství naučil učebnici nazpaměť...

Po ukončení průmyslovky – kde maturoval se samými výbornými jako nejlepší žák školy – se stal výpravčím...

---

14.4.1969 byl jménem Československé socialistické republiky Městským soudem v Praze vynesen rozsudek, kterým byl v celém rozsahu zrušen výrok o vině a trestu vznesený Státním soudem v Praze dne 7.6.1949 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.6.1951. Podle výsledků přezkumného řízení nebyla vina Radima Kuthana prokázána a bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby, stejně tak, jako u ostatních obžalovaných ze skupiny „Šeřík“ – včetně popravených.

---

Příloha

Dokumenty, kresby, fotografie...

 

 

 

Dopis z vězení

---

Radim v roce 1950, karikatura od spoluvězně,
posláno domů jako moták přes civilního horníka.

---

Protokol o popravě, dopis na rozloučenou,
fotografie Borise Kovaříčka a Karla Bacílka.

---

Rukopis Mileny Kuthanové napsaný den po popravě Kovaříčka a Bacílka,
fotografie Radima Kuthana z různých let.

---

Milena s mámou v roce 1949

---

Milena s mámou v roce 1952

---

Radim v roce 1955 (kresba spoluvězně)

---

Milena v roce 1968, výstřižky z novin z roku 1968

---

EDIČNÍ POZNÁMKA

Rukopis této knihy byl publikován ve strojopisných edicích:
Kvart (Jan Vladislav) v roce 1979,
Edice Expedice (Ivan M. Havel, Jan Lopatka) v roce 1985.

Roku 1991 byla kniha vydána v nakladatelství Vyšehrad.

 

Roku 2015 uvolňují Petr a Jirka Bubeníčkovi (bubenicseznam.cz) jako jediní oprávnění dědicové autorských práv toto dílo pod licencí:

Creative Commons
Uveďte autora-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-SA 4.0)
http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.cs

Toto dílo tedy smíte rozmnožovat a distribuovat prostřednictvím jakéhokoli média v jakémkoli formátu a také upravovat a na něj navazovat za těchto podmínek: Uveďte autora a zachovejte licenci (tedy případná odvozená díla musíte uveřejňovat pod stejnou licencí jako má toto původní dílo).

Kniha je zdarma k dispozici v elektronické podobě ve formátech epub, mobi a pdf. Můžete si ji vyhledat na internetu a zdarma stáhnout.
(Např. http://bubenic.cz/vybledla_fotografie)