⁶⁷ Z vyprávění Jury Mesického:
Na 3. patře šachty 11 na Bytízu byla křižovatka hlavního překopu a páté žíly. Stála tu bedna a budka štajgra. Zde se zdržovali muklové na začátku a na konci směny – před sfáráním a po sfárání; sedávali na bedně, vykouřili cigaretku a chvíli pohovořili. Někdy mezi nimi sedávali i kolektoři. Jednou se zde zdrželo několik muklů a jeden civilní kolektor. Postupně se rozešli, a také kolektor vstal, protáhl se a povídá: „Ták, půjdeme na to!“ Zapnul Geigerův aparát, aby ho nastavil – aparát ihned začal signalizovat radioaktivní záření. „Tady je někde ruda,“ povídá kolektor, „to není možný!“ V jeho těsné blízkosti seděl na bedně mukl, který nedávno přijel na Bytíz. Usmál se a povídá: „To hraju já.“ „Volovina,“ povídá kolektor. „Tak si mě změřte!“ Kolektor vzal sondu a přejel s ní po muklovi. Aparát signalizoval záření. „Máte to na fáračkách,“ povídá kolektor. „Tak já si je svlíknu.“ Svlékl si fárací blůzu a kolektor mu přejel přes muklovskou uniformu. Aparát signalizoval záření. „Volovina,“ povídá kolektor. Tak si mukl svlékl blůzu i košili a při měření nahého těla – aparát singalizoval záření. „Člověče, to není možný,“ zděsil se kolektor. „Ba jo,“ povídá mukl, „já jsem byl ve mlýnech na Elku.“

V roce 1954 na Bytízu dostal Jura Mesicki horečky (později v roce 1956 byl propuštěn „na umření“ s těžkou a pokročilou TBC plic) a dr. Velen Šlechta ho umístil v nemocničním baráku. V místnosti bylo šest muklů; na druhé straně proti Jurovi, u zdi, ležel Milan Koubek. Nebylo mu celkem nic – jen na pravém předloktí měl podlouhlou hnisavou ránu, na jejíchţ okrajích byla kůže černá, jakoby nekrotická, z rány vytékal hnis. Dvakrát denně chodil na převazy, bolesti neměl. „Já to mám pořád,“ říkal, „vždycky jednou za tři měsíce se mi to někde otevře. Posledně jsem to měl na břiše, předtím na stehně. Začne to tím, že se mi udělá červená skvrna na kůži, která ztmavne až dočerna a pak uprostřed pukne. Trvá to asi čtrnáct dní až tři týdny, než se to zahojí. Mám to od té doby, co jsem byl na Elku. Jsem jeden z mála lidí z našeho transportu, který Elko přežil. Děkuji za to jedné civilní zaměstnankyni, která mně zcela nezištně nosila do práce jídlo a schovávala mi ho na bezpečném místě, odkud jsem si ho bral. Letos na jaře přijel sem na Bytíz major, lékař SNB; hovořil s dr. Šlechtou zřejmě o nemocech z ozáření. Dr. Šlechta si mě nechal zavolat. Když mě rozfačoval v přítomnosti majora, ihned jakmile se rána objevila, major řekl: ,Ano, to je ono.’ Pak dr. Šlechta podal odborný výklad a mě propustil.“ V době, kdy Milan neměl otevřenou ránu, fáral normálně dál na rudě jako ostatní. – Vr. 1971 nebo 1972 ho Jura náhodou potkal v Praze. Mezi jiným se ho poptal na zdraví. „Je to v pořádku,“ řekl Milan, „od té doby, kdy jsem přestal fárat, už se mi to nedělá.“